'Matka si popravu zasloužila. Už proto, že mě porodila'

„Na popravu své matky jsem se díval, aniž bych zavřel oči nebo odvrátil hlavu. Když ji zasáhly kulky, byl jsem rád. Byla pro mě člověk, kterého jsem na světe nejvíc nenáviděl," řekl Sin Tong-hjok, severokorejský uprchlík z koncentračního pracovního tábora. O životě v táboře, útěku a vyrovnání se s hrůzností totalitního režimu v Severní Koreji vyprávěl Sin ve čtvrtek v pražské Knihovně Václava Havla.

Sinovu matku spolu s jeho bratrem dozorci tábora popravili přímo před jeho očima. Narozdíl od svého otce smrt rodiny sledoval bez zármutku. Nemohl matce odpustit, že ho přivedla na svět na takovém místě. „Nebrečel jsem, naopak jsem byl rád. Vyrůstal jsem v tom, že se matka provinila a zaslouží si trest,“ řekl Sin. „Myslel jsem si, že může za všechno mé neštěstí v táboře,“ dodal.

Přestože Sin utekl už v roce 2005, teprve před dvěma lety si uvědomil, že je matce za svůj život vděčný. „Přežil jsem a mohu tak vidět krásu světa a svět je krásný. Jsem vděčný, že mohu vidět i krásnou Českou republiku,“ řekl.

 „Přežil jsem a mohu tak vidět krásu světa a svět je krásný. Jsem vděčný, že mohu vidět i krásnou Českou republiku,“ řekl Sin.

Sin se nikdy proti režimu neprovinil, v lágru číslo 14 Kaechon pro politické vězně se už narodil. Sinovi strýcové spolupracovali za války s Jihokorejci v 50. letech, za což v táborech pyká už třetí generace jeho rodiny jakožto „zrádci země“. Po životě stráveném v otřesných podmínkách plném bití a hladovění se mu ve třiadvaceti letech podařilo uprchnout. Přes Čínu se po měsíci dostal do Jižní Koreje. Svůj životní příběh popsal v knize Útěk z tábora číslo 14, která se u nás stala bestselerem roku 2013.

Severokorejský exulant navštívil Česko u příležitosti mezinárodní konference Lidská práva 25 let poté. Ačkoliv je považován za nemluvného, během debatního večera otevřeně odpovídal i na citlivé dotazy publika, které dokonce i několikrát rozesmál. Například se zmínil o svých střevních potížích, které ho zastihly u hranic s Čínou. „Schoval jsem se za nějakou budovu, abych vykonal svou potřebu. V tom ke mně přiběhl voják a zbil mě. Bál jsem se, že mě zatkne, ale nakonec mě pustil s tím, že příště až mě chytne, jak kálím u budovy pohraničníků, tak mě zastřelí," odlehčil večer Sin.

Štěstí měl Sin i při samotném přechodu hranice, když narazil na „mladého, prostého vojáčka“. „Zeptal jsem se ho, jestli bych si nemohl zajít do Číny,“ popisoval Sin. „Pod příslibem koupě cigaret a návratu do výměny stráží mě pustil,“ dodal.

Čtěte také: Severní Korea: Máme nejlepší systém ochrany lidských práv

Bití v taboře bylo součástí každodenního pořádku. Většina vězňů ho při porušení pravidel tábora volila jako trest místo odebrání i tak skromných přídělů jídla. I přes otřesné podmínky lágru, ve kterém se dozorci k vězňům chovali hůře než ke zvířatům, a nulové vyhlídky na lepší budoucnost se všichni báli smrti a chtěli žit. „V táboře jsem na sebevraždu nikdy nepomyslel, to až na svobodě,“ řekl Sin. Až po konfrontaci s životem na svobodě začal mít Sin noční můry a musel vyhledat odbornou pomoc.

Když Sin oslavil na svobodě první narozeniny, přátelé mu zazpívali píseň Happy Birthday. „Považoval jsem ji za nejšťastnější píseň. Vzápětí jsem si ale uvědomil, jak je hrozná a přeběhl mi mráz po zádech. To samé totiž zpíval Dennis Rodman Kim Čong-unovi,“ odsuzuje Sin podporu režimu ze strany známého amerického basketbalisty. „Považuji za hloupé, že když je na světě tolik lidí, někdo si za přítele vybere zrovna diktátora komunistické země, jako je Kim Čong-un,“ řekl.

Čtěte také: Američan stráví šest let v korejském pracovním táboře

O Sinovu návštěvu v Česku byl velký zájem. Prostor Knihovny byl narván k prasknutí, lidé stáli nejen v přilehlých prostorách, ale vyprávění sledovali i otevřenými okny přímo z ulice. Sin na závěr vyzval českou vládu i veřejnost, aby nedělaly nic, co by mohlo severokrejský režim podpořit. Od publika sklidil bouřlivý potlesk.

Podle údajů Amnesty International je v KLDR v současnosti šest pracovních a likvidačních táborů, ve kterých je okolo 200 tisíc vězňů. Severokorejský režim však existenci táborů popírá. Podle knihy Útěk z tábor 14 je známo pouze asi 60 dalších očitých svědků, kterým se podařilo utéct. Sin je jediný, kdo se v pracovním táboře narodil a uprchl z něj. V táborech končí lidé často, aniž by se dopustili jakéhokoliv provinění. Režim uplatňuje princip kolektivní vinny, na jehož základě je do lágrů umisťováno až několik generací jedné rodiny. 

Čtěte také: Náš vůdce, jiskřička plamene, se necítí dobře, přiznala KLDR