Polský skandál: Na řadě je Sikorski

Jak se pozná, že jsme bezvýznamná země? Tak, že když díky explozivním odhalením z politického zákulisí padla naše vláda, nikoho ve světě nenapadlo spekulovat o tom, že by za tím mohly stát cizí zpravodajské služby. Polský odposlouchávací skandál v neděli pokračoval zveřejněním úryvků z rozhovoru exministra financí Rostowského s ministrem zahraničí Sikorskim. Stejně zajímavé jako jejich obsah je i to, jak na jeho obranu vystartoval vlivný redaktor časopisu Economist Edward Lucas.

Zpráva obletěla celý svět díky tomu, jak se Sikorski vyjádřil k polsko-americkým vztahům. Označil je za bezcenné a dokonce škodlivé, protože vytvářejí „falešný pocit bezpečí“. Poláci si podle něj myslí, že se mohou dostat do konfliktu s Ruskem i Německem zároveň, ale všechno je super, protože „zrobiliśmy laskę Amerykanom“. Filip Horký z ČT to pro nás na twitteru přičinlivě přeložil. Tak teď aspoň víme, čemu se Poláci smějí, když my Češi mluvíme o lásce.

Tady vidíme, co znamená pojem „nediplomatické vyjádření“. Nepozná se ani tak podle výraziva jako podle toho, že je v něm popsána skutečná povaha vztahu bez obalu. To se v diplomacii nepraktikuje. Tam se vztahy vždy označují za vynikající a jejich skutečnou kvalitu musíte zjistit porovnáváním výraziva s praktickým chováním. Sikorski prostě vyjádřil to, co mnohým dochází – že Amerika přestává být evropskou mocností, jíž šedesát let byla. Formy a instituce transatlantického spojenectví se sice udržují v chodu, ale USA fakticky nemají zájem tuto roli dál hrát a vynaložit na ni patřičné zdroje.

Stálo by jistě za to zvážit, jakou roli v tom sehrál sám Sikorski za Bushovy éry, kdy byla situace ještě otevřená, a on tehdy jako ministr obrany svou arogancí zkomplikoval vyjednávání o umístění prvků protiraketové obrany v Polsku. Fakt je, že Bushova vláda se východoevropským zemím, které ji podporovaly, nikdy nijak neodvděčila, a u Obamy bylo brzy jasné, že není co řešit. Ostatně už před pár lety bylo publikováno, že Obamovu nabídku nefunkčních protiletadlových baterií patriot tehdejší polský ministr obrany Klich ocenil slovy, že „to už by nám klidně mohli poslat fíkusy.“ A i Karel Schwarzenberg svého času v rozhovoru pro Financial Times zapochyboval, zda nám NATO ještě poskytuje bezpečnostní garance. Takže nic nového pod sluncem.

Nemělo by nás mást, že i když má Sikorski oxfordské vzdělání a americkou manželku, ve funkci uvažuje jako Polák, pro kterého jsou klíčové vztahy se dvěma sousedními mocnostmi. Jeho německou ofenzívu netřeba připomínat a s Ruskem se snažil o zlepšení vztahů tak dlouho, dokud to ruské chování jen trochu umožňovalo – ještě loni v prosinci hostil ve Varšavě ruského ministra zahraničí Lavrova na zasedání Výboru pro polsko-ruskou kooperativní strategii a plánovali, že rok 2015 bude rokem Ruska v Polsku a rokem Polska v Rusku.

Takže to, jak zveřejněná Sikorského prostořekost ovlivní šance na jeho pozvání do Bílého domu či jmenování členem Evropské komise, je jedna věc (Sobotkovo prohlášení v den Obamovy návštěvy ve Varšavě, že my tu americké vojáky nechceme, bylo mnohem horší diplomatické faux-pas). Jiná věc je, že to, co Sikorski řekl, v žádném případě nesvědčí o tom, že by byl iracionální, hloupý nebo nedbal na polské zájmy. Naopak, bohužel.

Sikorski ovšem s Rostowskim mluvil taky o tom, jak zatopit opoziční straně Právo a spravedlnost. To, co doporučoval – zorganizovat „cirkus na dva roky“ vyšetřováním svého někdejšího náměstka (z dob, kdy byl členem Kaczynského vlády) a bývalého šéfa vojenské rozvědky Macierewicze – zavání zneužíváním státních orgánů v politickém boji, o zneužívání důvěrných informací a osobní pomstě nemluvě.

A pak jsou tu ještě spíše zábavné úvahy o polské povaze, kdy Sikorski soudí, že Polákům schází sebevědomí, a používá podivného slova „černošskost“. Čecha napadne, že Schwarzenberg zřejmě není jediný politik navrátivší se z emigrace, který má potřebu vyjadřovat se s despektem o národu, který mu umožnil kariéru, na jakou by jinde nemohl pomyslet. To, že ten diskurs existuje i bez nich (termín „bílý černoch“ prý použil o Polácích již slavný satirik Slawomir Mrožek), na věci nic nemění.

Svět ovšem logicky zajímá jen to, co řekl Sikorski o zahraniční politice. Edward Lucas z Economistu, v tom má jasno. To, co Sikorski i ostatní na zveřejněných nahrávkách říkají, je, tvrdí, normální součást politiky, a doporučuje polským médiím, aby se zajímala, kdo tahá za nitky v tomto skandálu, který „smrdí taktikou ruské informační války.“ „Ptejte se sami sebe. Kdo má zdroje na to, aby zorganizoval roční odposlouchávání na mnoha místech a proč by to dělal?“ uvažuje na twitteru. Zjevně nikdy neslyšel o Karlu Randákovi. O chvíli později už má jasno: „Operace Snowden, Wikileaks a teď polské nahrávky jsou všechno součástí jedné taktiky, informační války proti Západu,“ tvrdí – aniž by pro něco takového měl buď on nebo kdokoli v Polsku sebemenší důkaz. Ani takové indicie, jaké byly shromážděny o Snowdenovi, o nichž sám Lucas ve své eseji říká, že jednoznačný důkaz nepřinášejí.

Možné to samozřejmě je a polští novináři a politici se ptají, ne že ne. Lucas ovšem ignoruje vnitropolitickou dimenzi obsahu nahrávek. Což je sice pochopitelné, ale v tomto případě to má své specifikum. Jak šéf centrální banky Belka, tak Sikorski pronášejí slova, která se dají chápat jako ochota zneužívat moci státu ve prospěch jedné vlády a proti jedné konkrétní politické straně, Právu a spravedlnosti Jaroslawa Kaczynského. Západní mainstream tuto stranu nemá rád, přeje si, aby nebyla u moci, a západní média ve svém zpravodajství dlouhodobě těm, kdo jsou proti němu, nadržují. To můžeme říci mimo jiné proto, že o tom sám Lucas ve svých lepších chvílích psal.

Můžeme si myslet, že Občanská platforma je pro Polsko lepší (i když Lucas jednou připustil, že první Tuskova vláda svůj mandát v podstatě promrhala), může nám být kulturně sympatičtější. Ale ty demokratické hodnoty, které se k nám Západ snaží vnášet, přece nespočívají v lepších dálnicích. To by nám mohla být vzorem i Saúdská Arábie. Ty snad spočívají ve vládě práva, omezení moci státu zákonem a demokratické legitimitě jeho institucí. Anebo už ne, už je dnes to, čemu se říká demokracie, opravdu jen vládou „kluků, co spolu mluví“?

Lucas má pravdu, že politici v soukromí mluví brutálně, nadhazují nápady, kšeftují, a že to vždycky dělali a budou dělat. Ale taky je pravda, že když se to zákulisí provalí, tak politici musí stvrdit, že základní kvalita demokracie, primát scény nad zákulisím, zůstává v platnosti. Musí to stvrdit tím, že se omluví, a to tak, aby bylo zřejmé, že si uvědomují, co řekli špatně. To je rituál, kterým se udržuje demokracie ve zdraví.