Spiknutí umytých rukou

Vyšetřování skončilo, zapomeňte. Názvem starého italského filmu o mafii by se dal ukončit příběh o reorganizaci policie a parlamentní komisi, která vyšetřovala její průběh. Odhalení komise jsou alarmující, přesto je pomalu zakrývá písek zapomnění a třeba už za týden nikdo nebude vědět, co komise zjistila, kdo vlastně byl Šlachta a co způsobil státní zástupce Ištvan. Existuje jediný, zato významný důvod, proč proces zapomnění postupuje tak rychle.

Šlendrián elitních policistů

Shrnout odhalení parlamentních vyšetřovatelů lze v několika větách. Andrej Babiš a další ministři nejen z jeho hnutí, ale také od lidovců vyvolali v červnu 2016 politickou krizi, která hrozila pádem vlády stejně jako tři roky předtím. Využili k tomu obvinění, jež vznesla proti policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému a ministrovi vnitra Milanu Chovancovi skupina elitních policistů v čele s Robertem Šlachtou a také státních zástupců, spolupracovníků olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana. Shodou okolností se Babiš opíral o aktivity stejných lidí, jejichž razie v roce 2013 svrhla premiéra Petra Nečase. Tentokrát však útok proti nejsilnější vládní straně nevyšel, protože se brzy prokázalo, že stojí na nepravdivých informacích.

Nedává velký smysl vymýšlet spiknutí a spekulovat o tom, že si Babiš pro uskutečnění svých záměrů najal policisty a státní zástupce. Úplně stačí verze, že se zachoval nezodpovědně, když ohrozil vládu na základě policejního vyšetřování, jehož správnost sice garantovali státní zástupci, přesto se rychle odhalilo jako naprostý šlendrián. Horšího koaličního partnera aby člověk pohledal. Stejně jako by se těžko hledali horší státní zástupci než ti, kteří svou neschopností a aktivismem přispěli k vládní krizi. Selhání policistů, kteří přecenili své síly, je ještě možné omluvit.

Pro viníky bezpečnostně-politického karambolu nebude mít případ žádné bezprostřední důsledky. Šlachta už přece pracuje na Babišově ministerstvu. Sněmovna sice vyzvala ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, aby zvážil personální opatření na olomouckém státním zastupitelství, ten se však do vládní krize sám namočil, a tak není divu, že ihned oznámil, že Ištvana nenavrhne k odvolání. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se také nechal slyšet, že nikoho odvolávat nebude. Ruka ruku myje.

Konec mýtu o opoziční smlouvě

Postihnout Babiše či ministry z ANO a KDU-ČSL, kteří se v krizi namočili, prakticky není možné. Zasáhnout by proti nim mohl premiér Sobotka, ale to by znamenalo položit vládu osm měsíců před volbami, a tím i jistou porážku ve volbách. Ti, kdo důvěřují demokratickým mechanismům, mohou ještě spoléhat na to, že to Babišovi a dalším politikům, kteří selhali, spočítají právě ve volbách rozčarovaní občané. To však není ani v nejmenším jisté.

Není pochyb, že mnoho občanů může být rozčarováno. V troskách skončil mýtus, že za všechno zlé, a zvláště za korupci v zemi může opoziční smlouva ODS a ČSSD. Naštěstí skupina odvážných policistů a prokurátorů, teď navíc s diskrétní politickou ochranou nových politiků z ANO, tyto dvě korupční strany zlikviduje. Tak tento příběh se definitivně znemožnil diletantismem jeho protagonistů. Přesto není důvod, aby se zúčastnění politici obávali, že za to zaplatí voličům.

Většina médií totiž nabídne jinou verzi příběhu, než jakou během půlročního vyšetřování zjistila parlamentní komise. Není divu. Mnoho novinářů zabývajících se bezpečnostní tematikou se v letních měsících roku 2016 nadšenými články aktivně účastnilo Šlachtova, Ištvanova a Babišova boje proti Tuhému či Chovancovi a za rozvrácení vlády. Stejní novináři jsou dnes pověřeni referovat o výsledcích parlamentní komise. Proto výsledky odhalují jako bezvýznamné, případně v zájmu vyváženosti nechávají přednostně mluvit ty, které závěrečná zpráva odsoudila. Mladá fronta DNES a Lidové noviny o případu víceméně neinformují. Není divu, že tak činí: pro všechny je nejlepší, když se na případ a také na selhání konkrétních reportérů rychle zapomene.

Pravda spikleneckých teorií

Svým způsobem je to překvapivé, protože okolo zjištění parlamentní komise by bylo možné rozehrát dobrodružný příběh špinavé války policistů, která málem zlikvidovala křehkou tuzemskou demokracii. Prostě se tak nestalo a čtenář, posluchač ani divák si na své nepřijdou.

Zato může být spokojen každý milovník spikleneckých teorií. Když se sepíšou všichni politici, pracovníci justičního aparátu a novináři, kteří zlehčují či zpochybňují objektivní a důkladně odvedenou práci parlamentní komise, vznikne zajímavý seznam účastníků nebezpečného „spiknutí navzájem umytých rukou“.