Ištvan si sám říká o potrestání. Proč mu nevyhovět

Vrchní olomoucký žalobce Ivo Ištvan, kterého týdeník Respekt vyhlásil mužem roku 2013, má dar poskytovat pozoruhodné rozhovory. Loni, rok od razie na Úřadu vlády, kolegovi Danielu Kaiserovi oznámil: „Může se stát, že se nepodaří shromáždit dostatek důkazů, pak bude věc odložena. Nebo bude zahájeno trestní stíhání. Jsme prostě ve fázi sbírání střípků a k těmhle věcem sloužily i všechny ty úkony, domovní prohlídky, jestli se na nich naleznou další důkazy, které nám buď něco potvrdí, nebo vyvrátí.“

Letos dal nejzajímavější rozhovor Jiřímu Kubíkovi pro server Aktuálně.cz a Hospodářské noviny. Fakticky v něm oznamuje to, co jinde dost urputně popírá. Pokud jde o klientelistickou sít manipulující veřejné zakázky - což byla hlavní linie vyšetřování a důvod pro razii na Úřadu vlády - nepodařilo se mu za dva roky vyšetřit skoro nic. Má jen ty odposlechy, které měl už před dvěma lety.

Autor se Ištvana správně ptá: „Nezlobte se, ale to je hra na schovávanou. Myslím, že všichni víme, že jste svým zátahem v červnu 2013 vyvolali obrovské očekávání: rozkrytí klientelistických sítí, které manipulovaly veřejnými zakázkami a vysávaly státní rozpočet. A tam zatím žádný výsledek vidět není.“ Ištvan odpovídá: „Probíhá prověřování, aby se zjistily všechny souvislosti. A podle těchto výsledků buď bude, nebo nebude sděleno obvinění některým osobám.“

Přeloženo z právních termínů do běžné řeči: prověřování je úplně prvotní fáze probírání věci, ještě před tím, než se začne vyšetřovat. Policisté k tomu nepotřebují ani souhlas státního zástupce. Přiznává, že v klientelistické linii se nedostal vůbec nikam. Pak ještě dodá, že on už fakticky končí. „A kde to vázne? Proč ani po dvou letech nevíme, zda tady někdo manipuloval státní zakázky?“ ptá se Kubík. „Důkazy, které jsme zajistili, předáváme do spisů našich partnerů na jiných státních zastupitelstvích, slouží jim, aby prokázali některá stíhání, která vedou…,“ odvětí Ištvan.

Klientelistická linie, kvůli níž se všechny ty nesouvisející případy spojovaly v rámci novátorského „společného řízení“ do jednoho slepence, už se tedy v Olomouci u Ištvana ani nešetří. Polotovary se předaly jinam. Lenka Bradáčová tak například dostala některé podklady k obviněním Iva Rittiga a jeho právníků v pražských kauzách.

Ještě zajímavější pasáž ale přichází, když Ivo Ištvan začne meditovat o tom, jak se k jeho zjištění postavili soudci. Nejvyšší soud mu sdělil, že neměl právo vést trestní stíhání proti trojici poslanců ODS, protože byli chráněni indemnitou. „Takže do budoucna už nikdo nemůže poslance za tuto věc stíhat …,“ konstatuje autor rozhovoru. A Ištvan odpoví: „V tomto státě už takové jednání nikdy nikdo nemůže posuzovat jako trestné, respektive teoreticky může, ale hrozilo by, že pokud by neuspěl a Nejvyšší soud setrval na svém názoru, mohl by být státní zástupce pohnán před kárnou odpovědnost, protože tu měl jakési vodítko, které nerespektoval.“

Ivo Ištvan si fakticky sám říká o kárnou žalobu. Když si jel pro Tluchoře. Fuksu a Šnajdra, takové vodítko měl. Už v roce 2012 Nejvyšší soud rozhodl, že imunitou byl chráněn poslanec Věcí veřejných Vít Bárta, když v poslaneckém klubu svým kolegům nabízel proslulé „půjčky“, které soudce v první instanci interpretoval jako nehmotnou korupci. Tento případ velel minimálně ke zdrženlivosti, ne-li přímo k předběžnému dotazu na Nejvyšší soud, dřív než Ištvan nasměroval poslance před vazební soud na druhém konci země.

Česká republika už se všem třem dotčeným omluvila a vyplatila za neoprávněnou vazbu odškodné. Ištvan teď sám říká, že ten, kdo má „jakési vodítko“, které nerespektuje, je zralý na vyvození kárné odpovědnosti.

Kárným žalobcem Ivo Ištvana je Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Ten ho měl šanci zastavit a nenechat věci dojít až sem. Té šance nevyužil. Ale v jeho vyjádřeních se už delší dobu dají najít přinejmenším náznaky toho, že je z Ištvanova karambolu velmi nervózní. Teď mlčí.