‚Život je lepší. I proto přibývá duševně nemocných‘

Vražda mladé knihovnice, kterou na konci května spáchal psychicky nemocný muž v Horní Bříze u Plzně, opět probudila diskusi o tom, zda je společnost dostatečně chráněna před nebezpečnými pacienty a zda před nimi vůbec okolí chránit jde. Vzrušení veřejnosti vyvolaly především informace o tom, že vrah z knihovny zabíjením dříve sám vyhrožoval nebo že pacientka z Opavy, která vloni zavraždila studenta ve Žďáru nad Sázavou, už dříve pobodala vychovatelku v havířovské škole. Oba pacienti byli přesto z léčeben propuštěni – a poté zabíjeli.

V tříčlenné ministerské komisi, které by měla případ z Horní Břízy vyšetřit, zasedá také předseda Psychiatrické společnosti při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) a ředitel Psychiatrické nemocnice v Praze-Bohnicích Martin Hollý.

Selhala léčebna v Dobřanech, která vraha z Horní Břízy propustila?

Nebyl porušen zákon. Léčebna postupovala podle platných zákonů. Vím, že je to pro mnohé málo, ale je to tak. Víc informací zatím nejsem oprávněn pouštět.

A v jakém případě by zákon porušen byl?

Paradoxně v takové situaci, kdy bychom tam toho člověka drželi. V režimu nedobrovolné hospitalizace můžeme člověka držet, pokud jsou k tomu důvody, například když je bezprostředně nebezpečný sobě nebo okolí. Ale jakmile důvody pominou, držet ho proti jeho vůli nelze.

A když říká, že by někoho chtěl zabít, nebezpečný není?

Tak je adekvátní ho přijmout.

A to nestačí k tomu, aby byl v léčebně držen?

V Bohnicích přijímáme měsíčně asi dvě stě lidí bez jejich souhlasu. Častěji jsou nebezpeční sobě a ne okolí, jsou to lidé se sebevražednými pokusy nebo úvahami. Obvykle do několika dnů od hospitalizace se jejich stav významně zlepší a oni buď pokračují v léčbě dobrovolně, nebo stav, který vyžaduje hospitalizaci, zcela pomine a my je pustíme. Ale jsou i případy, kdy přijdou dobrovolně, ale my je pustit nemůžeme a musíme soudu do 24 hodin hlásit, že jsme hospitalizaci změnili na formu bez souhlasu. Tu pak soud musí potvrdit do sedmi dní, pokud trvá delší dobu, musí soud nechat vypracovat posudek do tří měsíců a do jednoho roku a pak každý rok. Takže všechna ta rozhodnutí soudu směřují k ochraně práv pacienta a my jsme kontrolováni, jestli ho držíme oprávněně.

Mluvíte o ochraně pacienta, ale veřejnost má pocit, že pacienti jsou chráněni víc než jejich okolí. Říkáte, že zákon nebyl porušen, jenže během krátké doby došlo už podruhé k podobné tragédii. Není tedy zákon špatný?

Zní to strašně hloupě, ale to se stává. Je to strašná tragédie, je samozřejmě třeba prozkoumat, jestli jsme mohli udělat víc. Teď vnímám jako jakousi zakázku společnosti ztížit propouštění pacientů. Pokud bych k tomu přistoupil alibisticky: když se tak parlament rozhodne a dá nám peníze, abychom měli xkrát násobnou kapacitu lůžek, a vypořádá si to s lidskoprávními organizacemi, my takový zákon budeme naplňovat. Ale ročně je do psychiatrických zařízení přijato šedesát tisíc pacientů a představte si, že by o každém propuštění měl rozhodovat soud.

Za posledních deset let stoupl v Česku téměř dvojnásobně počet lidí s psychiatrickou diagnózou. Co to znamená?

Od roku 2000 do 2013 počet vykázaných pacientů stoupl o 66 procent. Je tu několik faktorů. Dobrá zpráva je, že se lidé méně stydí jít k psychiatrovi. Jde o lidi, kteří nebyli léčeni a vyhledali pomoc. Ale narůstá i počet duševních nemocí. Není to jen tím, že by byl těžší život, ale paradoxně také proto, že je lepší život. Část těchto pacientů jsou ti, kteří se dožili vyššího věku, a tudíž se dožili třeba i demence.

A je to hlavní důvod nárůstu?

Ne, ale nemáme přesnou analýzu. Co však narůstá, jsou úzkostně depresivní poruchy, tedy ty, které mohou být něco na způsob civilizačního onemocnění. Tedy chronický stres, s nímž se setkáváme, může být jednou z příčin nárůstu.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.