ČR by s uznáním Kurdistánu spěchat neměla
Vojenský a bezpečnostní analytik Lukáš Visingr uveřejnil 1. 8. na serveru ECHO24.cz svůj blog s názvem jen málo odlišným od mé reakce – „Proč by Češi měli uznat irácký Kurdistán“. Přestože s ním v řadě věcí souhlasím (Kurdové jsou největší národ na světě bez vlastního státu, v dnešním Iráku představuje jejich region jedinou relativně fungující a bezpečnou oblast, politicky dosud podporovali západní koalici atd.), s tím hlavním hluboce nesouhlasím.
Na Blízkém východě dnes probíhá velmi nebezpečný, bouřlivý a krvavý vývoj, v jehož důsledku má zřejmě dojít k zásadnímu reformování dosavadních státních a mocenských struktur, jež vznikly po první světové válce. Vše směřuje k totální fragmentaci existujících států na navzájem nepřátelské náboženské a etnické celky, jejichž neřešitelné vzájemné konflikty budou dále destabilizovat nejen region samotný, ale celé jeho široké okolí včetně Evropy.
Jestliže tzv. Arabské jaro přineslo arabskému světu nástup islamistů, rozvrat státních struktur, a občanské války mezi sunnity a šíity a náboženskými menšinami, potom eskalace kurdského problému může sféru válečného konfliktu rozšířit i na okolní významné sousedy Írán a Turecko. Obě tyto regionální velmoci mají na svém území velmi početné kurdské menšiny a obě mají pohnutou historii ozbrojeného potlačování kurdského separatismu. Zejména Turecko v posledních letech neváhalo proti Kurdům intervenovat i přes dnešní irácké hranice. Vznik nezávislého kurdského státu na iráckém území by nepochybně dramaticky zvýšil napětí v regionu, pokud by ho sousední mocnosti přímo neoznačily za „casus belli“.
Nikterak nezpochybňuji fakt, že dnešní irácký Kurdistán je jediná stabilní, relativně bezpečná a prozápadní oblast Iráku. Má to své politické příčiny. Kurdové bojují za svůj stát a chtějí k tomu využít podporu Západu. Rozhodně si však nenamlouvejme, že jako národ jsou zcela odlišní od svých arabských, perských a tureckých sousedů a vyznačují se na rozdíl od nich mírumilovností, tolerantností a demokratismem, odmítají islamismus a horují pro práva žen, jak tvrdí pan Visingr. Právě základnami kurdských teroristů na iráckém území ospravedlňuje turecké armáda své přeshraniční útoky. O tom, jak se bude vyvíjet potencionální kurdský stát a jaké síly jej budou ovládat, lze dnes říci jen velmi málo.
V článku se tvrdí, že kurdskou samostatnost v Iráku podporuje Izrael, který prý tím pokračuje v rozvíjení „oboustranně přínosných styků s náboženskými a národnostními menšinami v arabských zemích“. V izraelském zájmu možná je rozbití a rozložení svých nepřátelských arabských sousedů, i když např. v Sýrii se právě ony zmíněné národnostní a náboženské menšiny staly obětí islamistického povstání financovaného prozápadními ropnými monarchiemi Arabského poloostrova.
Vůbec mi ale není jasné, jaký benefit by uznáním rozpadu Iráku a tím vyvolané eskalace tamního konfliktu měla mít málo významná Česká republika. Už vůbec nehovořím o tom, že jsme se až dosud významně angažovali ve prospěch západní intervence, která se prý snažila o pravý opak - vybojovat jednotný a demokratický Irák. Tehdy také mimo jiné se zdůvodněním, že nám tato angažovanost přinese vděk a otevře trhy. Jak to dopadlo, dnes vidíme. Neexistuje jediný důvod, aby tomu v Kurdistánu bylo jinak. Nedůstojnou úlohu při prosazování cizích zájmů jsme již sehráli při uznání Kosova. Zachovejme si tvář alespoň v nešťastném arabském světě a ve stále významnějším Turecku.
Čtěte také: Proč by Češi měli uznat irácký Kurdistán
