Husité by na nás zírali, my na ně ostatně taky

Od pátečního poledne vlaje nad Pražským hradem husitská vlajka s kalichem, prezident Zeman se tímhle způsobem rozhodl přispět k oslavám šestisetletého výročí upálení Jana Husa, podobné gesto svého času udělal i první československý prezident Masaryk. Přijato bylo tohle Zemanovo rozhodnutí podobně jako většina těch ostatních – rozporně. Je to taky velice silné gesto, jiné tradice se téhle – vlastně nejvyšší možné - míry oficiálního uznání netěší. Země jako kdyby se jím ztotožňovala s husitským kalichem, tím, co symbolizuje.

Pro někoho vrcholný český výkon, dobu, kdy se Čechů všichni báli – jako kdyby právě schopnost budit strach byla měřítkem velikosti. Někdo v tom může vidět gesto okázalého vzdoru vůči katolické církvi, tomu oblíbenému strašákovi, jehož velkou výhodou v dnešních podmínkách je jeho neškodnost. Někdo se přes kališnický prapor může projektovat do postavy toho připomínaného Mistra, vnímat sám sebe jako postavu, která podobně jako Jan Hus drží svou pravdu proti mocným tohoto světa – třeba proti té hrůzu budící pražské kavárně, jež je ve své záštiplnosti schopna vskutku nemyslitelných ukrutností. Dokonce se ani nedá vyloučit, že třeba jednou sepíše petici a něco v ní odsoudí, třeba i se vší rozhodností, jíž je schopna.

Další – nikoli nepočetná skupina – naplňuje Husův odkaz filtrovaný přes Jiráskovo Proti všem tím, že v hospodě odhodlaně brblá... proti všem.. Jiní vnímají husitskou symboliku, oblíbenou i mezi místními nacionalisty, jako nepěknou, možná podivně legrační pohlednici z pravěku, kdy v téhle zemi řádila jakási obdoba dnešních šílených fanatiků z Islámského státu. A samozřejmě tu jsou lidé, pro něž je Husův odkaz součástí duchovní tradice, k níž se sami hlásí i ti , kdo v husitech dávné protivníky tradice svojí.

Vznikne ale taky nějaký obraz – vlajka s kalichem nad královským sídlem, pod ní město plné barokní nádhery, dědictví časů toho „temna“. Velké většině lidí v něm je všechno to, kvůli čemu Jan Hus a jeho stoupenci byli ochotni umírat a zabíjet, hořet a pálit, vzdálené, neznámé, úplně cizí. Vlajka s kalichem nad sídlem prezidenta, jako kdyby říkala: toto je husitská země, takové jsou její kořeny. Možná ve slovech jejích dnešních i dřívějších představitelů. V žité skutečnosti ani náhodou, netvrdím, že zrovna tohle je její zásadní nedostatek. Ale husité by na nás jistě zírali, my na ně ostatně taky.

A možná tak se v prezidentově gestu dá najít asi nezamýšlený význam, odkazující někam mimo obvyklý politický provoz. Lidi se mění, svět se mění – to ví každý, je klišé to prostě konstatovat. Zároveň ale člověk často vnímá spoustu věcí jako samozřejmou danost, a pokud předpokládá změnu, bude jistě vycházet z představ, jež má o světě a jeho vývoji.

V časech Jana Husa a jeho bojovných stoupenců, mělo dnešní Česko pověst země náboženských horlivců schopných kvůli víře horlivě prolévat krev. Během pár set let se charakter té země proměnil způsobem pro tehdejší Čechy naprosto nepředstavitelným, nemožným, v základech popírajícím jejich představu smyslu a běhu světa. Stejně tak i ten současný charakter zdejšího života – s jeho vlažností, nevírou, spotřební orientací, vědou a kdovíčím ještě není nijak daný, fixovaný na věky, jak můžeme v duchu předpokládat a jeho vývoj a proměny se vůbec nemusí řídit logikou dnešních optimistických či pesimistických prognóz, může vést mimo hranice soudobé představivosti.

A nějací budoucí Češi, vyskytnou-li se, si o těch dnešních budou číst s pocitem podobné vzdálenosti, cizoty a nepochopení, jakou může cítit současník při pohledu na vlajku s kalichem nad Pražským hradem.