Jako Habsburk jsem na Visegrád pyšný, říká vnuk posledního císaře

V pondělí dorazil do Budapešti směrem od Prahy silný vítr, který trhal billboardy v národních barvách. Bylo den po referendu, v němž premiér Viktor Orbán nechal Maďary hlasovat o loňském plánu na přerozdělování běženců po EU. Osmadevadesát procent ve shodě s Orbánem hlasovalo proti kvótám, ale přišlo jen 43 procent oprávněných voličů, takže referendum je právně nezávazné. Má se Orbán cítit jako vítěz, nebo by na místě byly spíš rozpaky? A je druhý dech, který Visegrádská skupina chytila při odporu ke kvótám, znovuzrození mytické střední Evropy?

Hlavně liberálům ve visegrádských zemích ta představa nahání husí kůži, obávají se ve střední Evropě jakéhosi reakčního kordonu. Jsou ale i lidé, jimž se ta myšlenka zamlouvá – například Jiří (maďarsky György) Habsbursko-Lotrinský, vnuk posledního rakouského císaře Karla. Dnes mediální podnikatel v Maďarsku, mimořádný velvyslanec maďarské vlády a dobrý známý Viktora Orbána.

Byl to pro Orbána úspěch, nebo ne?

Podívejte, vláda říká úspěch, opozice neúspěch. Podle mě bylo správné referendum uspořádat, protože tak voličům aspoň dáte najevo, že do toho mohou mluvit. Ale jestli byla správně položená otázka? Já bych se takhle neptal. Dnes vůbec nevidím možnost, jak by se přerozdělovací mechanismus dal v EU prosadit.

Tak proč, když už jsou kvóty nehajitelné, o nich Orbán nechal hlasovat? Nemělo to hlasování rok zpoždění?

To byste se musel zeptat jeho. Nicméně chápu, že ve chvíli, kdy bylo referendum vypsáno, se ještě mohlo zdát, že spor o kvóty nabere v EU jiný směr.

Na druhou stranu, spor o kvóty ukázal, že v bývalých sovětských satelitech Orbán rezonuje.

Víte, já mám takovou radost, když vidím, co se dnes s Visegrádem děje. Právě přes diskuse o kvótách k sobě země střední Evropy zase našly víc cestu. To nejsou jen schůzky premiérů nebo prezidentů, ale i resortních ministrů. Visegrád si domlouvá společné pozice v Unii. Já jsem velký fanda sjednocené Evropy, myslím, že kritika EU dnes už přestala být úměrná jejím potížím, že ta kritika je takříkajíc předimenzovaná. Samozřejmě že Unie potřebuje reformy, potřebuje znovu sebe sama definovat. A právě státům Visegrádu se naskýtá velká možnost budoucí podobu EU ovlivnit. Když budou vystupovat jako blok, mohou vyvinout až neuvěřitelnou sílu. Visegrád už je tu dlouho, zažil hvězdnější i slabší chvilky, ale v posledním roce jde jeho váha prudce nahoru.

Těší vás to oživení Visegrádu i proto, že jste Habsburk?

Ale samozřejmě. No jistě. Cosi tu za těch několik stovek let, po které ty země – nebo jejich většina – patřily do jednoho státního útvaru a taky spolu do určité míry srostly, vzniklo. Rozhodně mi jako zástupci rodiny Habsburků nepřijde zatěžko zdůrazňovat, že je nač být pyšný. A to jsem prosím poslední, kdo by tvrdil, že všechno, čeho se kdy moji předkové dotkli, bylo zlato.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde.