1

Platit bance za úschovu peněz?

Témata:

Úctyhodné vedení ČNB minulý týden opětovně komentovalo stále běžnější praxi tzv. záporných úrokových sazeb. Nebylo řečeno ani jasné ano, ani jasné ne, jen jsme znovu slyšeli, že se něco takového nedá vyloučit. Všeobecná reakce na tuto možnost bývá už měsíce a napříč globální ekonomikou taková, že jde o šílený krok, který vypovídá o tom, jak prázdné jsou nábojnice stávající hospodářské politiky, jejíž je politika měnová integrální součástí. Ale když bude něco takového nezbytné, nedá se svítit a prostě se s tím na nějaký čas budeme muset naučit žít.

Celá situace má dva rozměry. Jeden je ten, že centrální banky skutečně vystřílely už prakticky všechny náboje, které jim zákonné úpravy jejich pravomocí dávají. Sice ještě mohou sáhnout hlouběji než doposud, ale už skutečně moc nezbývá. Záporné sazby je v tomto vidění světa třeba chápat jako extrémní podobu uvolňování měnové politiky – ta je už druhou pětiletku nejuvolněnější v dějinách a tomu, kdo trochu zná hospodářskou historii, z něčeho takového naskakuje husí kůže. Existuje teorie, a ta se už opravdu mockrát naplnila, která říká, že tím, kdo rozhoupává ekonomiku a způsobuje to, čemu se říká hospodářský cyklus, jsou právě centrální banky a jejich politika zahlcování ekonomiky penězi.

Dnes se už od konce minulého desetiletí nacházíme ve stavu, kdy jsou peníze nejlacinější v dějinách a nikdo z těch, kteří na měnové politice drží prst, evidentně netuší – nebo to aspoň nahlas neříká – , jak z toho ven. Říká se tomu „exit strategy“ a nám nezbývá než sledovat, jak se mocní tohoto světa napříč globální ekonomikou marně poohlížejí po jakémkoliv náznaku toho, kudy vede cesta pryč z pasti, do níž sami sebe uzavřeli. Ale o tom už bylo napsáno tolik, že snad ni nemá cenu plýtvat slovy.

Druhý rozměr je lehce historizující a dnes takřka výhradně teoretizující. Jde o samotný fakt záporných úrokových sazeb jako takových. To by v praxi mělo znamenat, že majitelé peněz budou nuceni platit „bankám“ (uvozovky znamenají, že jde o obecné označení institucí, do nichž vkládáme peníze) určité procento z částky, kterou si u nich uloží – jako poplatek za službu, kterou jim banka poskytuje. V dnešní době je podobná myšlenka opravdu úchylná a prakticky vylučuje dobrovolnost podobného opatření, zejména u drobných střadatelů. Kdo z nich by dobrovolně ukládal u banky peníze a ještě za to platil, že, když variantou je mít je doma v šuplíku a nikomu nic neplatit.

Jenže tak jednoduché to není a pohled do historie nám ukazuje, že zmíněný stav je vlastně normální. Úplně jsme zapomněli, že banky vznikaly a existovaly coby instituce, kam se nosily peníze do úschovy, aby vkladatelé minimalizovaly rizika spojená s jejich držbou a nakládáním s nimi. Logicky se pak za tyto služby platilo – a riziko ztráty uložených peněz prakticky neexistovalo. Investování vlastních peněz s cílem něco na tom vydělat, to, co je dnes považováno za normu, bylo něčím úplně jiným – a samozřejmě zde hrálo svou roli riziko, které střadatel podstupuje tím, že peníze u – teď už přiznaně investiční – banky ukládá. A za to opět samozřejmě dostává od banky zaplaceno. Stejné peníze, stejné instituce, ale naprosto odlišná situace, de facto zcela opačná. Historie, i ta poměrně nedávná, zná zákony striktně oddělující dvě podoby moderního bankovnictví, ale pokud jsou kostky vrženy tak, jako je tomu nyní, prakticky taková zákonná úprava nehraje roli.

Čili shrnuto: platit bance za úschovu peněz není nic ahistorického a výjimečného – pravý opak je pravdou. Potud vše sedí. Jenže realita dneška vypovídá o něčem naprosto odlišném: máme-li tzv. bankovnictví částečných rezerv bez jakéhokoliv krytí peněz – a zde jsme už u historicky zcela unikátní situace -, pak vše dostává rozměr absurdní tragikomedie. To, čemu se říká záporné úrokové sazby, z historického pohledu zcela běžná a srozumitelná záležitost, získávají rozměr dosvědčující více než cokoliv jiného totální bezradnost zaznívající z míst, kde se rozhoduje. Můžeme to na jedné straně chápat jako předzvěst návratu normálních časů s rolemi zapojených institucí postavenými tak, jak to znaly desítky předcházejících generací. Ale také v tom můžeme vidět pravý opak, kdy vše stojí vzhůru nohama a čeká se na to, co do celého mechanismu strčí a … zbortí ho. Bohužel až následující měsíce a roky ukážou, v jakém z těchto možných světů se nyní nacházíme. Teď můžeme jen konstatovat, že naprosto netušíme.

 

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.