Bezpečného přístavu v Číně se nevzdáme

Vztahy s Čínou jsou dobré, uklidnil českou veřejnost předseda vlády Bohuslav Sobotka po jednání 16 východoevropských premiérů s čínským kolegou Li Kche-čchiangem v Rize. Karambol s dalajlamou se podařilo zažehnat, velká asijská země je i nadále připravena být naším obchodním partnerem.

Není jasné, proč bychom z toho měli být nadšeni. Formát 16+1, při němž se zástupci střední Evropy a Balkánu setkávají jeden po druhém s pověřeným čínským politikem, je nepochybně výhodný pro říši středu. Potřebuje v Evropě umístit své zboží a s hlavním partnerem, kterým je a zůstane Německo, nejdou jednání o investicích či výměně zboží tak snadno, jak by si Číňané představovali. Proč tedy německou pozici neoslabit jednáním s ochotnými partnery ze zemí od Německa jen kousek dál na východ?

Není však jasné, o co se snaží Češi. Je pochopitelné, že po krachu strategie na podporu exportu do Ruska hledá tuzemská diplomacie jiného partnera mimo hranice Evropské unie. Vyvážet dražší výrobky do Číny se však dlouhodobě nedaří a současná jednání o tom vůbec nejsou. Už vůbec se nedá pochopit, proč využíváme pro zlepšení pozice vůči Číně formát 16+1, který nás staví nejen na úroveň Polska, Maďarska nebo Bulharska, ale dokonce i Albánie, Makedonie či Bosny a Hercegoviny. Jako bychom ekonomicky nebyli opravdu něco jiného.

Mýtus nepovedené privatizace

Motivaci Čechů je třeba hledat jinde a námět k tomu nabídl minulý týden, kdy se připomínalo pětadvacetileté výročí začátku kuponové privatizace. Převládá názor, který považuje kuponovou privatizaci a vůbec odstátnění českých podniků v první polovině devadesátých let za hotovou katastrofu. Rozkradly se a zavřely div ne všechny podniky, které do té doby úspěšně vyráběly. Tento temný mýtus, jenž je obdobou utrpení českého lidu v třísetleté době temna, se však rozplyne, když se vypočte, které skvělé podniky v devadesátých letech zkrachovaly. Hledá se opravdu těžko. Asi největším případem úpadku byla Poldi Kladno, jež ovšem byla vinou selhání politiků vzorovým příkladem, jak se nemá privatizovat. Jako protipól se dají připomenout novodobé úspěchy hutních provozů v Třinci a Ostravě-Kunčicích.

Běžným obyvatelům je blízká nešťastná historie dvou výrobců kuchyňských potřeb, tedy firem ETA a Sfinx, které zavřely provozy v Hlinsku a Českých Budějovicích. Přesto se nedá popřít, že značka ETA existuje a část své produkce vyrábí ve fabrice na Bruntálsku a že v Budějovicích nadále produkuje smaltované nádobí firma Belis. Ve skutečnosti se jen obtížně hledá příklad strojírenské, ale také chemické nebo potravinářské společnosti, jež se nedokázaly zorientovat v dramatických časech, kdy se rozpadly socialistické trhy a najednou bylo třeba hledat něco jiného.

Jenom to nebylo dost dobře popsáno. Němci si dali s analýzou privatizace víc práce a mimo jiné vypočetli, že privatizační úřad Treuhandanstalt se polovinu východoněmeckých firem vůbec nepokusil prodat a rovnou je zrušil. Dostupné statistiky kuponové privatizace ukazují, že se výsledky dají rozdělit na zhruba stejně velké třetiny. Jedna část firem začala záhy prosperovat, druhá zkrachovala a třetí prošla úspěšnou restrukturalizací, někdy spojenou s přejmenováním. Relativní úspěch se dá změřit nezaměstnaností, zdaleka nejmenší v postkomunistických státech.

Ovšem i úspěšná plošná privatizace může být traumatem, které se projevuje v mýtech o jejím krachu, stížnostech na známé loupeže a žalozpěvech nad některými podniky. Bylo předem jasné, že všechny podniky vstup na volný trh nevydrží – anebo vydrží po drsné ozdravné kúře. Východní Němci dodnes nepřekousli hořkou zkušenost, když úředníci ze Západu zavírali provozy. Češi si zase dobře pamatují, jak stát i bohatí manažeři se stranickou minulostí nechali bez pomoci zaniknout podniky, kde celý život pracovali.

Čínský lék na posttraumatický šok

Trauma z privatizace dodnes určuje zdejší hospodářskou politiku. Už se nedozvíme, jestli by český průmysl obstál v konjunktuře po roce 2013 bez berličky měnové intervence. Stát dodnes vymýšlí, jak i nejbohatším a největším firmám po komunisticku sehnat peníze na investice. V obavách z opakování privatizačního traumatu se vyžaduje asistence ministrů a diplomatů při hledání nových odbytišť, i když ti úspěšní, jako jsou mladoboleslavská a plzeňská Škodovka, to dokážou bez nich. Můžeme se před Číňany jakkoli ponížit, pořád to je lepší, než aby se zase zavíraly fabriky.

Kdyby zdejším reprezentantům a podnikatelům nechybělo sebevědomí, podobná extempore by si odpustili. Tuzemská privatizace byla úspěšná, pokud se hodnotí, kolik podniků přežilo a jak se osvědčily průmyslové schopnosti zdejší populace. Když si to zdejší politicko-ekonomická elita uvědomí, může si ujasnit, co se v privatizaci nepovedlo, a co je tedy třeba napravit. Je to vidět v nízkých mzdách zdejších zaměstnanců, které jsou o polovinu nižší dokonce i oproti Slovinsku. Zdejší průmysl v osmdesátých letech minulého století zaostával, vycházel však z dobré tradice a nemusel se při privatizaci opravdu důkladně transformovat. Zároveň většina podnikatelů zvolila bezpečnou strategii bez velkých ambicí, při níž se nemyslelo na expanzi, ale stačilo najít jednoho odběratele mezi západními koncerny. Výroba zůstala zachována, mzdy se však relativně snížily, protože Západ subdodávky z Východu nepřeplácí. Překonat tento důsledek nedotažené privatizace bude obtížné. Snaha přimknout se k velké a státem řízené ekonomice ve východní Asii ovšem vede do minulosti, tedy špatným směrem.