Lukašenko a Putin v hybridní válce se Západem

ÚHEL POHLEDU: Co doopravdy byla – a v jistém smyslu stále je – migrační krize na polsko-běloruských hranicích? V létě 2021 se na hranicích Běloruska se státy Evropské unie objevily skupiny cizinců z Asie a Afriky. Většinou to byli příchozí z Blízkého východu a severní Afriky, nejednalo se ani tak o lidi prchající z území zasažených válečnými konflikty, jako spíše o nelegální ekonomické migranty hledající lepší život.

První hromadné pokusy o překročení hranic byly zaznamenány v Litvě. Poté migrační vlna zasáhla Lotyšsko a následně pak s násobnou silou také Polsko, které se s tímto problémem muselo potýkat řadu dalších měsíců. V omezené míře až dodnes. Rychle začalo být zřejmé, že migrační krize nevznikla spontánně. Byla uměle vyvolána Alexandrem Lukašenkem a jeho bezpečnostními složkami v těsné spolupráci s Ruskem. Nelegální migranti byli využiti jako živá zbraň v hybridním útoku, zacíleném proti státům východního křídla NATO a EU.

V květnu 2021, v reakci na kritiku Bruselu, vyvolanou únosem letadla, na jehož palubě se nacházel představitel opozice Raman Pratasevič, běloruský diktátor prohlásil: „Zadržovali jsme drogy a migranty [na hranicích EU, pozn. red.], teď si je budete chytat sami.”

Četné důkazy hovoří o tom, že režim v Minsku nejen „přestal chytat” migranty z Blízkého východu a severní Afriky, ale sám je začal přivážet. Jak tvrdí bývalí důstojníci běloruských bezpečnostních složek, sdružení v organizaci BYPOL, transport migrantů probíhá v rámci operace Propust, která byla poprvé provedena už před deseti lety. V letech 2010-2011 bylo jejím cílem „vymámit” z Evropské unie prostředky na utěsnění hranic. V roce 2021 Lukašenko otevřel akci Propust také proto, aby zasáhl země, které se nejvíce zapojily do podpory poklidných protestů proti zfalšování prezidentských voleb v Bělorusku. Tuto skutečnost jako jeden z prvních popsal bělorusko-polský novinář Tadeusz Giczan.

Lukašenkovo ujištění o tom, že Bělorusko nebude klást překážky při překračování hranic, rozšířila irácká televize. Právě z Iráku pochází většina migrantů, kteří se v létě a na podzim 2021 ocitli na hranicích Evropské unie. Od května do srpna počet letů z této země několikanásobně vzrostl. Iráčany přivážela firma Centrkurort, která spadá přímo pod kancelář běloruského prezidenta. Příchozí bez obtíží získávali turistická víza. Za týdenní „zájezd” platili 600 až 1000 dolarů. Byli ubytováváni ve státních hotelech v Minsku. Na hranice se dostávali buď samostatně, nebo autobusy běloruského ministerstva obrany.

Na internetu Iráčané sdíleli svá doporučení a rady. Z nich vyplývalo, že se migranti chtějí vyhnout příslušníkům polských nebo litevských bezpečnostních složek, protože by to znamenalo nutnost podat v těchto zemích žádost o azyl. Místo toho však jejich cílem byly od začátku další země na Západě, především Německo.

Všechny tyto tři země, které zasáhl Lukašenkův hybridní útok, vyhlásily na územích v blízkosti hranic s Běloruskem výjimečný stav. Z bezpečnostních důvodů byl omezen nebo zakázán vstup nevládních organizací nebo médií na tato území.

Litva zpočátku migranty přijímala a umisťovala je ve speciálních táborech, v určitém okamžiku se však rozhodla, že „turisty”, posílané Lukašenkovými bezpečnostními složkami, přestane do země vpouštět. A navíc jak Litva a Lotyšsko, tak Polsko, rozhodly o výstavbě oplocení na hranicích s Běloruskem.

Zatímco v Litvě a Lotyšsku panovala v otázce nutnosti ochrany hranic shoda napříč celým politickým spektrem, v Polsku část levicově-liberální opozice podrobila vládu kritice a požadovala vpouštění migrantů na polské území. K tomu se Polsko stalo také cílem nejsilnějšího hybridního útoku ze strany Běloruska a Ruska.

Tento útok měl rovněž propagandistický charakter. Lukašenskovská a ruská média razila narativ, který lze shrnout následovně: Migranti přicházejí ze zemí, které byly zničeny v důsledku válek, jež rozpoutaly Spojené státy (především jde o válečné konflikty v Afghánistánu a Iráku, a také o zapojení Západu do arabského jara). Přicházejí na „pozvání” Angely Merkelové, která v roce 2015, během předchozí velké migrační krize, oznámila otevření německých, a šíře i evropských dveří pro všechny zájemce. Jestliže tedy „kolektivní Západ” nejprve připravil obyvatele Asie a Afriky o střechu nad hlavou a následně jim přislíbil přijetí pod svou střechu, má tak vůči nim morální závazek.

Avšak „běžencům” se do cesty postavili Poláci, a za to byli také běloruskou a ruskou propagandou označeni jako „rasisté” a „fašisté”. Obviňování tohoto typu zapadá do „antifašistické” rétoriky, kterou Lukašenko a Putin „zdědili” ze sovětských dob a která je spojena s kultem vítězství Sovětského svazu nad Třetí říší v druhé světové válce.

Levicově-liberální část polské politické a mediální scény tak nevědomky, nezáměrně a bez jakékoli dohody s Běloruskem a Ruskem, ale přesto šířila analogický narativ. Neopakovala sice teze o „vině kolektivního Západu”, nicméně už kroky polské vlády hodnotila téměř totožným způsobem jako Lukašenkova a Putinova argumentace.

Příslušníci polských složek, kteří v souladu s polskými zákony odesílali nelegální migranty do Běloruska, byli přirovnáváni k nacistům stejně tak v polských opozičních médiích, jako v médiích běloruských a ruských. Byli obviňováni z toho, že jsou odpovědní za případy úmrtí mezi cizinci. Migranti umírali chladem a vyčerpáním. Podle zjistění Skupiny Hranice, levicové organizace poskytující pomoc migrantům, od srpna 2021 do února 2023 u hranic s Běloruskem zemřelo 37 osob. Prokuratura hovoří o šestnácti osobách, jejichž těla byla nalezena.

Dosud nebyly předloženy žádné důkazy, které by poukazovaly na to, že by za smrt byť jediného migranta odpovídaly příslušníci polských bezpečnostních složek. Zadrženým migrantům byla před odesláním do Běloruska poskytována zdravotní péče, pokud to situace vyžadovala. Plot na hranicích plní v jistém smyslu i humanitární funkci. Čím méně osob nelegálně pronikne do Polska, tím méně osob umře v příhraničních lesích při ukrývání se před polskými pohraničníky. Varšava navíc nikdy nesouhlasila s „pozváním” Angely Merkelové, nepobízela příchozí z Afriky a Asie k překonávání polských hranic.

Podle nařízení Rady Evropské unie, známého jako Dublin III., musí být žádost cizince o azyl rozhodnuta v prvním ze členských států, do nějž cizinec vstoupil. Podle oficiálních zpráv polské pohraniční stráže mnoho migrantů zadržených na polském území odmítalo tuto žádost podat s vysvětlením, že jejich cílem je Německo. Polští pohraničníci samozřejmě nemají povinnost migranty převážet do jiných států, už jen proto, že si to tyto státy ani nepřejí. Vracení do Běloruska tak bylo jediným možným řešením. Odpůrci této praxe se odvolávají na ženevskou úmluvu, která zakazuje vracet uprchlíky na „území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy“. Ovšem stejná úmluva doplňuje, že tento zákaz se netýká osob, u nichž existují důvodné obavy, že ohrožují bezpečnost daného státu. Podle polské vlády a bezpečnostních složek se však takové riziko v případě osob, které se do Polska dostávají s běloruskou pomocí, objevilo.

V poslední době se hodně mluvilo o migrační krizi v souvislosti s filmem Agnieszky Hollandové Hranice. Režisérka představuje polské bezpečnostní složky v jednoznačně negativním světle. Pomíjí tak důležitý aspekt krize, kterým je agresivita migrantů. Na podzim 2021 přitom došlo ke dvěma velkým útokům na polskou hranici. 8. listopadu se v okolí hraničního přechodu Bruzgi – Kuźnica Białostocka pokoušela skupina několika set lopatami a kameny ozbrojených migrantů dostat s běloruskou pomocí do Polska. 16. listopadu se cílem útoku stal samotný přechod. Jen toho dne bylo raněno devět polských policistů. Existují důkazy pro to, že migranti byli školeni v boji běloruskými bezpečnostními složkami. V této situaci se nelze divit, že k ochraně polských hranic byla vedle pohraniční stráže a policie povolána také armáda. Dochází k mnoha provokacím ze strany běloruských složek, jejichž příslušníci mířili na polské strážce zbraněmi a hrozili, že je zastřelí. Stříleli také do vzduchu. V listopadu 2021 tři uniformované ozbrojené osoby překročily hranici a při pokusu o navázání kontaktu dobily zbraně a ustoupily do Běloruska. Tyto případy se stávaly již po ruské invazi na Ukrajinu.

Lze mluvit o několika cílech hybridního útoku na hranice EU. Zaprvé Lukašenko počítal s tím, že Brusel mu bude za zadržení migračních vln platit, podobně jako to bylo s Erdoganem v roce 2015. Spletl se. Zadruhé chtěl destabilizovat situaci v zemích, které aktivně podporují demokratické změny v Bělorusku. Zatřetí Minsk i Moskva chtěly rozdělit EU zevnitř. Levicově a liberálně zaměřené západní elity se rozhodly ve jménu svých proimigračních ideálů Polsko přinutit k přijetí velkého množství nelegálních migrantů, nebo uložit sankce za jejich nepřijetí. Ukázalo se však, že „pozvání” Merkelové už není ve hře. EU podpořila existenci plotu na polsko-běloruské hranici. Především proto, že je to také hranice EU, a po zkušenostech z roku 2015 už Brusel, Berlín a Paříž nejsou ochotny vést politiku „otevřených dveří“.

Podařilo se ale prohloubit politický spor v samotném Polsku. Polští kritici vládního postupu ovšem nepřekročili určitou hranici. Ačkoli polskou pohraniční stráž obviňovali z toho, že přispívá k úmrtím migrantů, neopakovali absurdní, lukašenkovský diskurs o cíleném, masovém vraždění uprchlíků. Tuto verzi svým jménem zaštítil Emil Czeczko, dezertér z polské armády, který v prosinci 2021 utekl do Běloruska. V tamních médiích vyprávěl, že se účastnil poprav migrantů a dobrovolníků, kteří jim pomáhají. Kdyby jakýkoli dobrovolník na hranicích zemřel, rychle by o tom vědělo nejen celé Polsko, ale i celá Evropa a svět. Nikdo o tom ale neslyšel.

Z delší perspektivy je velmi pravděpodobné, že hybridní útok byl součástí přípravy ruské invaze na Ukrajinu. Kdyby Polsko otevřelo hranice pro Lukašenkovy „turisty“, mělo by menší finanční a logistické možnosti přijmout uprchlíky z Ukrajiny. Navíc po několika měsících strávených s příchozími z Blízkého východu a severní Afriky by polská společnost byla unavená a méně entuziastická k přijetí Ukrajinců prchajících před válkou. Putin s Lukašenkem tak především testovali odolnost zemí NATO v hybridní válce.

Sankce proti Bělorusku a sankce (nebo hrozby sankcemi) proti leteckým společnostem vozícím migranty do Běloruska a také plot, který zůstal na hranici, způsobily, že krize začala pomalu utichat. Tisíce „turistů“ se vrátily do svých zemí. Ti, kteří zůstali, se pokoušejí překročit hranici a útočí na polskou pohraniční stráž. Po 24. únoru 2022 Polsko přijalo miliony uprchlíků z Ukrajiny. Dokonce i to bylo využito běloruskou a ruskou propagandou a polská a západní levicová média útočila na polskou vládu, které vyčítala rasismus, protože uzavřela hranice pro africké a asijské uprchlíky, ale pro „bílé“ Ukrajince je nechala otevřené. Rozdíl přitom nespočíval v barvě pleti. Polsko nepřijalo nelegální ekonomické migranty spolupracující s režimem ruského agresora. Přijala uprchlíky, kteří utíkali před bombami a raketami tohoto státu.

Maciej Pieczyński, autor je publicista z týdeníku Do Rzeczy, rusista, ukrajinista ze Štětínské univerzity, autor knih s tematikou východní Evropy, mj. Hranice propagandy. Lukašenko a Putin v hybridní válce s Polskem.

Text vychází paralelně i v deníku Postoj.sk