„Transženy jsou transženy.“ Je každý výrok, který se někoho dotkne, nenávistný?

Pojem bezpečného prostoru, tzv. „safe space“, se vyšvihl. Ve Spojených státech se původně pojil „jen“ s prostory, v nichž se zástupci sexuálních menšin mohli svobodně bavit bez odsudků, či dokonce hrozby násilí. Od roku 2013 se začíná psát nová kapitola. Ve Spojených státech se ozývají hlasy volající po tom, aby se v takový prostor proměnily univerzity. Lze vůbec něco namítat? Přeje si snad někdo, aby studenti čelili nebezpečí? Problém nastává, když se s bezpečím pojí nejen nepřítomnost šikany nebo násilí, ale rovněž nárok na emocionální komfort. Právě to se děje a nejde jen o americký fenomén.

Čtenář obeznámený s pojmem nyní očekává spílání bezpečnému prostoru jako ďáblovu vynálezu, který muže připravuje o právo veřejně pronášet nehoráznosti. Takového čtenáře lze uklidnit, že si přijde na své, ale rovněž je třeba jej upozornit na to, že debata se posunula.

Zmíněná první fáze vypadala zhruba takto: stárnoucí muž se na veřejnosti, ideálně v přítomnosti kamer, rozčiluje, že dnes už nelze nic říct, a padají z něho slova jako „autocenzura“. Mnozí se pošklebují: Jak lze brát vážně člověka, který dramatickým hlasem pronáší, že dnes nelze nic říct, a přitom řekne vše? Proč bychom měli poslouchat osobu, která kňučí, že se bojí říct svůj názor, a zároveň druhé nazývá sněhovými vločkami?

Ani tato debata už není, co bývala. Nově o autocenzuře hovoří třeba čtyřicátnice Chimamanda Ngozi Adichieová, nigerijská spisovatelka a autorka kultovní knihy Amerikána, nebo Ayad Akhtar, americký dramatik pákistánského původu a předseda amerického PEN klubu. To jsou zrovna příslušníci menšin, které má politická korektnost chránit, ale titíž lidé upozorňují, že se nárok „bezpečného prostoru“ přelil do umění a zasahuje do jejich práce i osobního života.

Akhtar dokonce varuje, že umělci mají důvod k obavám. Nejdelší dobu se PEN America staral o pronásledované spisovatele mimo USA, ale v posledních letech se pozornost přesunula na samotné USA. A podivuje se nad existencí tzv. sensitivity readers, které si nakladatelé najímají, aby v rukopisech upozorňovali na problematické pasáže o etnických či sexuálních menšinách. Akhtar poznamená: „Kdyby tito dohlížitelé existovali v počátcích mé kariéry, žádnou bych neměl.“

Adichieová již jednou zakusila tvrdý náraz. V rozhovoru pro britský Channel 4 před šesti lety poznamenala, že zeptá-li se jí někdo, zda transženy jsou ženy, ona odpoví: „Transženy jsou transženy.“ Obratem byla nařčena z transfobie. Marně vysvětlovala, že důstojnost nehodlá nikomu upírat. Jen si myslí, že když se někdo stane ženou během života, je to něco jiného, než když se jako biologická žena narodí. Výrok se samozřejmě může někoho dotknout. Ale je každý výrok, který se někoho dotkne, nenávistný?

Celý esej Kdo se bojí bezpečí? Terezy Matějčkové si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME. Nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.