Skupina bezpohlavních bytostí vystoupí ze žlutého výtahu na povrch fialové planety. Různě poskakují, máchají kladivy i štětci, zatímco se objevují slogany jako ...
Existuje určitý segment veřejnosti sledující stavební dění v Praze, pro nějž esenci všeho zla vyjadřuje pojem developer a komplementárně k němu představuje nejvznešenější kauzu současnosti zachování tzv. brutalistických památek – před úklady developerů. Teď přichází zajímavý test – útok na stavbu, již lze zařadit mezi tzv. brutalistické památky, který není veden developerem, nýbrž městem. A nevzešel z nízkého developerského imperativu postavit co největší užitnou plochu za co nejméně peněz, nýbrž z architektonické soutěže. Dokonce ze soutěžního dialogu, kde by měly tím spíš být zohledněny všechny zájmy, účely a vyšší hodnoty.
Jde o návrh proměny pražského hlavního nádraží. Návrh dánského studia Henning Larsen Architects, který vzešel z dialogu vítězně, se na sociálních sítích nesetkal s pochopením. A negativní reakce nepřicházely jen od obvyklých zapšklých nepřátel moderní architektury ani jen od ochránců socialistického brutalismu, ale i od lidí, kteří nové architektuře fandí. Ani zaříkávadla vzývající v doprovodných textech udržitelnost a cyklodopravu projekt před odmítáním neochránila.
Práce Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, který v současné podobě funguje tuším po dobu vlády posledních tří primátorů, má svou kontinuitu – náměstek primátora Petr Hlaváček byl svého času jeho ředitelem. Je nositelem velkých akumulovaných znalostí, dat a vize rozvoje města. V té či oné míře od něj pocházejí nové stavební předpisy nebo třeba nová pravidla pro developery, jež dávají řád jejich přispívání k městské infrastruktuře. V Institutu sídlí know-how k provádění architektonických soutěží, jich přibývá a setkávají se většinou s dobrým ohlasem – nejviditelnější byla soutěž na Vltavskou filharmonii.
Henning Larsen Architects se taky zúčastnili soutěže na Vltavskou filharmonii, a neuspěli. Žel to nepochopili jako znamení. Nyní tedy uspěli s návrhem, jemuž říkají Šťastný Hlavák.
Návrh mění park před hlavním nádražím, aby zmizel neblaze proslulý Sherwood. Jenže ať už budou parkové úpravy více či méně zdařilé, nejsou příčiny toho, proč se z parku stalo místo, kterému by se člověk nejradši vyhnul, jiné než architektonicko-urbanistické? Nezreprodukuje se časem Sherwood i mezi novými cestičkami, rybníčky a zelení, byť „lépe se adaptující na změny klimatu“?
Nádraží bude napojeno na novou tramvajovou trať vedoucí od Národního muzea ke křižovatce Bulhar. Ale s tím nepřišli Dánové, to už vymyslela předtím Praha a bylo to v zadání.
Návrh umetá cestu k původní historické Fantově budově. Jenže problém Fantovy budovy je problém magistrály. Dokud ta tam bude, zůstane budova víceméně odříznutá od světa, ve slepém koutě, byť uděláme na magistrále přechod pro chodce.
A teď to nejnápadnější. Nad celou budovou ze 70. let, od magistrály až po prostor před ní, se má tyčit baldachýn o výšce 13 metrů. Má to být prohýbaná dřevěná konstrukce pokrytá plastovou krytinou. Nekoresponduje s ničím. Tedy v Praze – komentář na Instagramu „Proč to vypadá jako někde v Dubaji?“ vystihuje dojem perfektně. Jiní diskutující zmiňují opakovaně taky Sevillu. Zjevně ze dvou důvodů. Jednak tvary konstrukce povrchově korespondují s motivy islámské architektury a jednak jsou pouštní despocie Perského zálivu ideálním rejdištěm architektů, kteří se tam nemusí moc vázat urbanistickým kontextem a mohou vytvářet stavby fantaskních tvarů oslňujících kosmopolity. Však mají Henning Larsen Architects v Saúdské Arábii a v Emirátech několik realizací.
Záměrem ovšem nebylo jen něco nového, neorganického přinést, ale zároveň něco stávajícího zničit. Návrh počítá s demolicí poloviny stávající budovy nádraží. Takže z jejího vnějšku vlastně nezůstane nic. A ta část haly, do níž dnes ústí výstupy z metra, bude otevřený prostor, krytý jen baldachýnem. To znamená, že v samotné nádražní budově bude míň místa. Což nelogicky kontrastuje s tím, že jak město při prezentaci zdůrazňuje, počet cestujících v budoucnu rapidně vzroste, prý o 200 procent. Přesto prý pro ně bude dost místa. Vznikne asi odstraněním obchodů.
Dále to znamená, že člověk vyleze z metra do otevřeného prostoru, jen krytého baldachýnem. Takže v zimních měsících do zimy. A zima potáhne i do metra (i z jiných stanic metra se samozřejmě vylézá ven, ale ty mají vestibuly; na stanici Hlavní nádraží se sestupuje rovnou na nástupiště). Proč?
A přitom vzala zasvé další stavba tzv. českého brutalismu, a to jedna z těch zdařilejších. Nerušila nic v okolí, odvážně řešila zadání a měla originální tvary. Jak hlavní nádraží, tak další stavba manželů Šrámkových, dům ČKD na Můstku, patří rozhodně k tomu lepšímu z doby socialismu. Když hlavní nádraží před pár lety prošlo renovací pod vedením postrachu české dopravní architektury a designu dopravních vozidel Patrika Kotase, mohlo se zdát, že má to nejhorší za sebou. A teď tohle.
Na závěr upozorněme na jeden trapný moment v prezentaci. Ve zprávě o výsledku soutěže na webu IPR dostal prostor kdekdo (zadavatelé byli společně město, Dopravní podnik a Správa železnic), takže i náměstek primátora Zdeněk Hřib. Zatímco architekti mluví o „oslavě architektonického dědictví“ a „zachování ikonických designových prvků“ a „hravosti této unikátní moderní architektury“, Hřib ji bez okolků nazve „neatraktivní odbavovací halou“. Takže obhájci brutalismu vědí, že Hřib není jejich člověk. Ale taky je to kuriózní vzkaz kolegovi náměstku Hlaváčkovi, který je s architekty Šrámkovými rodinně spjatý. Tak aspoň víme, že se ve vedení Prahy nepěstuje nepotismus.
00:08
