Ať žije nahý král! Autocenzura mezi volbou a obranou

Dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty bývá přeceňováno. Ne že by nemělo pravdu – výkřik „Vždyť je nahý!“ odpovídá realitě. Pohádku z roku 1837 obvykle čteme jako výpověď o přesnosti bezelstného dětského pohledu, na rozdíl od přetvářky, v níž žijí mlčící dospělí. Tahle trochu kýčovitá interpretace je vděčná. Teze o císařově nahotě se ostatně už léta používá třeba na Donalda Trumpa, kterého bychom podle četnosti odkazů mohli prohlásit za nekorunovaného císaře všech nahých vládců.

Jenže u Andersena bývá máloco jednoznačné. V tom, že dospělí mlčí, je kus zbabělosti, ale nemůže být ticho i znakem kulturnosti? A možná se ani nemusíme dovolávat kultury. Vnitřní umlčení – autocenzura – bývá zarážka, díky níž se člověk vědomě rozhodne nějaké myšlenkové pochody dále nesledovat. Neříct vše občas svědčí o moudrosti i zdrženlivosti. Kdo nutkavě poukazuje na nedostatky, navíc snadno sklouzne k tupé kritičnosti, která mu zastře podstatu. Mlčení proto může být i formou pravdivosti. Jinými slovy: velkorysost spojená se záměrnou, vycvičenou slepotou je snad tím, co nás činí dospělými. Třeba ti poddaní u Andersena mlčí i proto.

Ale dnešní autocenzura spíš než z velkorysosti vychází ze strachu. Je navíc dvojlomná. Jako bychom byli zároveň mlčící většinou trpící pod autocenzurou i vítězoslavným davem, který má v dalším okamžiku jasno, a tak huláká bez zábran. Jen ten panovník nám chybí. Většině současných intepretací uniká, jak zvláštně se chová. Andersen píše, že císaře slova dítěte a provolávání lidu zarmoutily – a přesto se rozhodl kráčet, tiše, dál. S plným vědomím nahoty, selhání, ale i povinnosti průvod dokončit.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.