Upalování zajatců, pitvy zaživa. Japonský teror byl ukrutný

V progresivní části politického spektra snímek Oppenheimer o vývoji jaderné bomby vyvolal pohoršení. Jeden hojně sdílený tweet si stěžoval, že první žena promluví teprve po 20 minutách a hned poté následuje sexuální scéna. Film prý také ignoruje těžkosti indiánů, na jejichž půdě byla výzkumná laboratoř Los Alamos postavena. Hlavně ale prý se dostatečně nesoustřeďuje na utrpení Japonců, kteří se stali oběťmi jaderných zbraní. Bombardování Hirošimy a Nagasaki přitom nebyl jeden z mnoha zločinů, které progresivci tak rádi připisují Americe, ale poslední dějství války proti jednomu z nejhorších režimů v dějinách. Není pochyb, že USA stály na té správné straně.

Hrůzy spáchané nacistickým Německem v Evropě jsou všeobecně známé. Úmyslné vyhladovění sovětských válečných zajatců, masakry civilistů, likvidace mentálně postižených a samozřejmě holocaust, nejhorší zločin v dějinách, to je jen pár příkladů nacistických zvěrstev. Jednoznačně jde o ten nejhorší režim v historii. Imperiální Japonsko, jehož zločiny do všeobecného povědomí příliš nepronikly, mu však zdárně šlape na paty.

Celkově se počet civilních obětí japonských dobyvačných válek v Asii odhaduje na několik milionů. Minimální odhad je tři miliony, maximální až třicet milionů. Ukrutnosti a mučení se ale neomezovaly pouze na nepřítele.

Válka o dva roky dřív

V Asii druhá světová válka nezačala 1. září 1939, ale o víc než dva roky dřív, 7. července 1937. Japonsko toužilo vytvořit vlastní koloniální říši. Lidnatá, na zdroje bohatá, ale technologicky zaostalejší a politicky nestabilní Čína se jevila jako zjevná kořist. Japonsko si svou nadřazenost vůči Číně již několikrát vyzkoušelo. V letech 1894 až 1895 porazilo Čínu poprvé. V roce 1900 se účastnilo po boku západních mocností potlačování povstání boxerů. Díky těmto vítězstvím se stalo součástí skupiny zemí, jež si na Číně vydobyly zvláštní postavení: získaly koncese, jejich občané nespadali pod čínské právo a ve městech spravovaly celé čtvrti, do nichž čínská vláda nesměla zasahovat. Japoncům to však nestačilo. V roce 1931 zabrali Mandžusko a vytvořili tam loutkový stát plně pod kontrolou Tokia. K plnohodnotné válce nedošlo jen proto, že Čína se necítila dost silná na to, aby se ubránila. Od té doby však narůstal počet nejrůznějších potyček a přestřelek. V červenci 1937 jedna taková přerostla v regulérní bitvu. Japonsko se rozhodlo k plnohodnotné invazi a Čína se tentokrát rozhodla bránit.

Ke klíčovému střetu došlo v Šanghaji, po tři měsíce nejlepší čínské jednotky bránily město v tvrdých pouličních bojích, nakonec však byly donuceny se stáhnout. Japonci se vydali podél řeky Jang-c’-ťiang na tehdejší hlavní město Nanking. Čínská vláda usoudila, že obrana je bez šance, a utekla. Když japonská armáda vstoupila do metropole, začal jeden z nejhorších masakrů druhé světové války. „Japonské jednotky vstoupily do města s rozkazem zabít všechny zajatce. Jediná jednotka 16. divize zabila 15 000 čínských zajatců a jen jedna rota jich povraždila 1300. Německý diplomat hlásil do Berlína, že ‚kromě hromadných poprav střelbou ze samopalů se používaly i jiné, individuálnější způsoby zabíjení, například polévání oběti benzinem a její zapálení‘. Budovy ve městě byly vyrabovány a zapáleny,“ popisuje zvěrstva Anthony Beevor ve své historii druhé světové války.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.