Odvaha být přítěží. Je eutanazie důstojná?
ESEJ TEREZY MATĚJČKOVÉ
Prezident Petr Pavel se soustavně vyslovuje ve prospěch eutanazie, znovu v polovině ledna tohoto roku. V minulosti pronesl, že si přeje co největší kontrolu nad svým životem. Chtěl by odejít důstojně, tedy způsobem, který si sám zvolí. „Rád se rozhoduji o svém vlastním životě.“ A dodal, že by byl nerad „přítěží pro své okolí“. Prezident v těch několika poznámkách shrnul motivy, které se v souvislosti s eutanazií tradičně zmiňují. Přesto stojí za to, podívat se na věc blíže, už proto, že nejde jen o eutanazii. To, jak uplatňujeme zmíněné výroky na veřejnosti, odráží to, jak se stavíme k životu, jako jednotlivci i jako společnost.
Pro kontext dodejme, že mnozí zastánci eutanazie považují prezidentův pohled za „trend“. Zaznělo to třeba od etika Davida Černého v rozhovoru z minulého roku pro Aktuálně.cz. Něco na tom je. Podpora eutanazie ve společnosti je skutečně široká, udává se, že ji schvaluje přes 70 procent Čechů. A ač nějakou verzi lékařského ukončení života umožňovalo do roku 2020 v Evropě jen šest států, je pravda, že se věci daly v posledních letech do pohybu. Němci zrušili v roce 2020 zákon sankcionující pomoc člověku, který páchá sebevraždu. Otevřeli tím šedou zónu, v níž je asistovaná sebevražda, nikoli však eutanazie, přípustná. Dodejme, že zatímco si v případě asistované sebevraždy musí člověk podat smrtící lék sám, eutanazii vykonává přímo lékař.
Za bouřlivé debaty byla v listopadu minulého roku schválena zatím ve druhém čtení asistovaná sebevražda ve Velké Británii. Ve srovnání s ostatními státy, kde je nějaká podoba pomoci s umíráním přípustná, je ostrovní verze velmi přísná. Zákonodárci omezili okruh žadatelů na dospělé lidi trpící nemocí, která povede do šesti měsíců k smrti. Zbylých šest zemí, které – na rozdíl od Německa – výslovně zlegalizovaly asistované umírání, je liberálnějších. Myslí i na „nesnesitelné utrpení spjaté s duševním onemocněním“. Třeba největší švýcarská organizace Exit na svých stránkách varuje před nedorozuměním, že se pomoc nabízí výlučně již umírajícím. Takzvané bilanční sebevraždy lidí, kteří nejsou smrtelně nemocní ani netrpí duševní nemocí, „jen“ již nechtějí žít, tvoří kolem třiceti procent případů.
Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.