Očima lidí s postižením vidíme ze světa víc. S filozofkou Schmitzovou o životě a smrti

Rozhovor jsme vedly na dálku, přesto jsem se cítila, jako bych byla u švýcarské filozofky doma. Nejenže jsem se seznámila s jejím obrovským psem, který po amputaci chodí po třech, hlavně jsem se mohla zeptat její dcery Carlotty, jaké pro ni je, že se její příběh objevuje v matčině knize. „Jsem neskutečně hrdá,“ odpovídá drobná dívka. Kniha je o Ullině sebevraždě a Carlottině narození. Ulla je sestra Barbary Schmitzové a v mládí si vzala život, Carlotta se narodila s těžkým postižením. Jak se k těmto dvěma výzvám postavit jako filozofka?

Paní Schmitzová, po habilitaci jste se rozhodla opustit akademickou sféru. Začala jste učit na gymnáziu. To je neobvyklé.

Je to tak, po habilitaci jsem se rozhodla, že nebudu usilovat o profesuru. Měla jsem k tomu několik důvodů. Jedním z nich byla moje dcera Carlotta, která by si musela zvyknout na nové prostředí. Určitě bychom se museli stěhovat. Ale to nebylo to hlavní. Po habilitaci jsem nabyla dojem, že se filozofie natolik specializovala, že jí málokdo rozumí, a mám-li být upřímná, neviděla jsem v tom smysl.

A začala jste učit na střední….

Přesně tak, dělám to dodnes, ale vrhla jsem se i do mnoha dalších věcí, třeba jsem se dala na divadlo a režírovala.

Ale nyní jste napsala filozofickou knihu, za kterou jste byla nominována na cenu Tractatus. S filozofií jste se tedy nerozešla.

Ano, jednoho dne mi dorazila pozvánka, abych svou přednáškou otevřela velký lékařský kongres. Jenže já už léta nepřednášela. Téma znělo Jaký život je hoden žití?. Zpočátku se mi vůbec nedařilo téma uchopit. Pak jsem si však uvědomila, že tato otázka je zaprvé stěžejní pro mnoho, ne-li většinu lidí, že se zadruhé k této otázce váže spoustu předsudků, ale především mi došlo: Vždyť ta otázka se mne týká úplně osobně! A když už jsem na přednášce pracovala, pochopila jsem, že je na čase, abych poprvé hovořila o svém příběhu. Dosud o něm nikdo nevěděl. Řekla jsem si, že když na kongresu bude tisícovka lékařů a já mám takové množství lidí oslovit, musím v sobě najít odvahu a promluvit sama za sebe, ne se opírat o to, co kde kdo říkal. Tehdy jsem poprvé veřejně mluvila o Carlottě.

Kniha je to svébytná. Vyprávíte o sobě, své dceři, sestře, díváte se na problematiku i sociologickýma očima, ale téma rozvíjíte filozoficky. Na koho jste myslela, když jste knihu psala?

Nejprve k první části vaší otázky: Pozvání na kongres pro mě bylo přelomové. Byl to pro mě impulz, jak znovu objevit filozofii. Zcela svobodně, bez akademických omezení. Prostě jsem psala, jak se mi zlíbilo. Nebojím se říct, že jsem se znovu naučila milovat filozofii. Když jsem na knize pracovala, myslela jsem hlavně na rodiče dětí s postižením, ale i na lidi pečující o osoby s demencí nebo obecně na ty, které postihla těžká nemoc. Nyní už vidím, že tato otázka je stěžejní takřka pro každého. Každý se někdy během života dostane do skutečné tísně.

Terezu Matějčkovou a její článek z Echa můžete podpořit v Novinářské ceně zde.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.