Při opakované krádeži hrozí vězení i za drobnost. „Je to nespravedlivé,“ říká Bradáčová

Způsob trestání lidí, kteří opakovaně páchají drobné krádeže například v obchodech, je nespravedlivý. Na sněmovním semináři to řekla pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Upozornila na to, že vzhledem k ustanovením v trestním zákoníku nakonec tito zloději dostávají podobné tresty vězení jako pachatelé mnohem závažnějších hospodářských trestných činů. Úprava takzvané recidivní – tedy opakované – krádeže proto podle ní potřebuje změnu.

„Je to jedna z věcí, která je v trestním právu hmotném nedokonalá,“ poznamenala vrchní státní zástupkyně na akci, kterou uspořádala Asociace organizací v oblasti vězeňství.

Trestní zákoník stanoví, že člověku, který ukradne věc v minimální hodnotě 10.000 korun, hrozí až dva roky vězení. Jestliže ale po odsouzení za krádež ukradne cokoliv dalšího – třeba jen sušenku v samoobsluze – automaticky spadá pod přísnější trestní sazbu v rozmezí od půl roku do tří let odnětí svobody. Za mřížemi je tak možné skončit za krádež zboží v hodnotě desítek či stovek korun. „Je opravdu ostudné soudit tyhle věci v trestním řízení,“ konstatoval dnes šéf Soudcovské unie Libor Vávra.

Bradáčová připomněla, že pachatelé opakovaných drobných krádeží jsou v nepříznivé ekonomické situaci, a nelze jim proto ukládat tresty peněžité. „Trestnou činnost páchají právě kvůli nedostatku finančních prostředků,“ zmínila.

„Těmto osobám jsou opakovaně ukládány podmínky. Je to pro ně jen odklad trestu, který pak přichází po mnoha letech. Svým způsobem života žijí dál. Poté dojde k přeměně (na nepodmíněný trest), a to se pak pohybujeme od tří roků výše,“ popsala Bradáčová. Uvedla, že způsobená škoda bývá přitom zanedbatelná ve srovnání s hospodářskými trestnými činy, u nichž se obvyklý trest pohybuje kolem pěti let.

„Recidivní krádež potřebuje změnu. Otázka je jakou,“ řekla státní zástupkyně. Poukázala na to, že v současné době mají pachatelé krádeží uložených mnoho alternativních trestů, které budou soudy ještě v následujících letech přeměňovat na nepodmíněné. Případná změna v právní úpravě se tak podle ní neprojeví rychle a nemusí nijak zásadně pomoci ke snížení počtu vězňů.

„Práce s těmito osobami je nákladná, ať už budou, nebo nebudou ve výkonu trestu – protože trestnou činnost budou pravděpodobně páchat nadále. Jediná možnost, jak snížit náklady, je s těmito osobami velmi důkladně pracovat hned po prvním odsouzení,“ míní Bradáčová. To by podle ní vyžadovalo přesun odpovídajících peněžních prostředků buď na Vězeňskou službu, nebo zásadně posílit ať už Probační a mediační službu, nebo jinou státní instituci, která by se o tyto lidi starala.

Jakub Drápal z Právnické fakulty Univerzity Karlovy se domnívá, že vhodnou změnou stávající právní úpravy by mohlo být stanovení určité minimální výše způsobené škody, od které by opakovaná krádež vůbec byla trestným činem, a nikoliv jen přestupkem proti majetku. Druhou variantou, která by podle něj mohla přispět ke snížení počtu vězňů, je to, aby opakovaná krádež měla stejnou trestní sazbu jako krádež první.

Pokud by recidivní krádež z trestního zákoníku vypadla, vedlo by to i k tomu, že by se tisíce drobnějších krádeží přesunuly z trestní do přestupkové agendy a musely by je řešit obce. Podle Vávry je k tomuto kroku zapotřebí politická odvaha.