Kdo tu držku, soudruzi, otevře, ten přes ni dostane

Náš tajemník k nám po kávě a zákuscích pronesl řeč. Každý ví, pravil, že První máj je tak důležitý svátek pro naše pracující, že se ho různé živly snaží zkazit. Buďte bdělí a já vám říkám, že kdo si tu držku otevře, ten přes ni taky dostane. Poté nám rozdělil úkoly pro zbytek dne. Pochopila jsem, že jsme nemuseli do průvodu, protože budeme po zbytek dne fízlovat na jiných místech, a to často až do noci.

Můj přítel Jarda dostal za úkol s několika dalšími komunisty z jeho stranické skupiny fízlovat až do noci u Máchova pomníku. Tam se, jak se tajemník vyjádřil, srocovali ten den všichni nejhorší chuligáni z Prahy pod záminkou, že se přišli poklonit památce Karla Hynka Máchy. Náš tajemník měl na novou, socialistickou mládež názor trochu žlučovitý. Ostatně měl pravdu v tom, že sám Karel Hynek byl bezesporu chuligán své vlastní generace. Dověděla jsem se až o několik dnů později, že chudák Jarda se zapletl do nejhoršího Prvního máje za celých dvacet let, na Petřín tenkrát táhly ne stovky, jako jiná léta, ale desetitisíce mladých lidí.

Byla to hlavně nefalšovaná studentská recese, ale strana neměla moc smyslu pro humor, pokládala to za protistátní demonstraci a plně použila taktiky Kdo tu držku otevře, tak přes ni dostane. Chudák Jarda nemohl policii vysvětlit, že je jeden z nich, a tak ho v té mele, která se tenkrát u pomníku seběhla, pořádně zbili, chodil potom měsíc s okem černým jako smůla. Já se mu vesele smála, ale on v tom nic směšného neviděl, jak jsem řekla, komunisté měli pramalý smysl pro humor.

Reakce strany na ten První máj roku 1962 byla naprosto přehnaná. Z fakult se vylučovalo, vedení svazu a komunistická organizace studentů na Filozofické fakultě se musely zodpovídat z toho, proč tomuto tradičnímu majálesu nezabránily. Po invazi jsem si často vzpomněla, že přesně jako tenkrát se komunistická strana zachovala k našim studentům, zachovaly se bratrské strany k Dubčekovi, paranoidně. Neuvěřily mu, že pražské jaro byla prostě všenárodní veselice z toho, že stalinistický režim povolil, a že žádné svržení komunismu v momentě invaze nehrozilo.

Karta, kterou jsem si na ten večer vytáhla, se mně jevila jako srdcové eso, ale ve skutečnosti byla černým Petrem. „Ty půjdeš večer tancovat do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Posíláme tam hlídat dvacet párů. Budeš sledovat veškeré podezřelé živly a hlásit je Bezpečnosti.“ Chtěl mně přidělit tanečníka, ale já jsem řekla, že to s Pavlem zvládneme sami. Pak mně dal jakousi kartičku, za kterou jsem se styděla, že ten večer mám v sále hlídkovat atd. A ukázal na mapě, kde tam bylo stanoviště Bezpečnosti, kde jsem se měla každou hodinu hlásit. „Ráno o tom napíšeš hlášení.“

Byl to úkol zdánlivě jednoduchý, dokonce příjemný. Samozřejmě že jsme si s Pavlem umínili, že budeme prostě celý večer tancovat a na nějaké fízlování se vykašlem. První problém se objevil hned při vstupu do sálu. Měli jsme sice vstupenky, ale já se rozhodně neoblékla jako na bál. Protože jsem přesně nevěděla, jaké atletické výkony se ten den po mně budou vyžadovat, oblékla jsem se jako vždycky do prvomájového průvodu, do obnošených kalhot a pohodlných bot.

Hlavní pořadatel, v decentním černém obleku, mě uviděl už z dálky a z dálky začal rozčileně mávat rukama, dokonce mně kynul, abych k němu přišla. Jeho gestikulování jsem ignorovala. Přišel za mnou ještě s druhým pořadatelem a říkal, slečno, jak si to představujete, takhle oblečená přijít na slavnostní taneční večírek. Hned sál opusťte. Váš partner tady může zůstat, když chce, ale vás vyprovodíme hned ven.

Chudák pan pořadatel. Byl dost starý na to, aby pamatoval časy lepších večírků a plesů, na které se kdysi dávno dámy dlouho připravovaly, dokonce si dávaly šít šaty, pokud možno dlouhé. Dlouhé sukně už dávno zmizely v propadlišti dějin, stejně jako dámy. Sál byl plný mladých holek navlečených v minisukních, a i když vypadaly líp než já, na velkou večerní toaletu taky neměly. Lidská povaha je nestálá. Ještě před chvílí jsem se za svou fízlovskou kartičku styděla, teď jsem ji hrdě strkala pánovi pod nos. To se budeš divit, dědku, smála jsem se mu v duchu nelaskavě. A dědek se opravdu divil. Obrátil se na obrtlíku a byl samý med.

A to je jiná, soudružko, povídal, já je obyčejně všechny znám, ale vás jsem tu ještě neviděl, tak to se moc omlouvám. A odkvačil rychle od nás pryč. Teprve teď mně došlo, v jak hanebné roli jsem tu vystupovala, a nejen já, i těch devatenáct dalších párů, předstírat nevinné radovánky a ve skutečnosti se snažit pochytat mladíky a panny stejně staré jako my a přivést je do maléru. Neměla jsem iluze o tom, co by se stalo těm, které bych přivedla jako podezřelé na oči Bezpečnosti. Byli by vyloučeni ze studia v případě studentů nebo vyhozeni z práce. A to jsem sama ani netušila, že má verze toho, co by se jim stalo, byla navýsost optimistická.

Jak mně bylo nařízeno, hlásila jsem se každou hodinu na stanovišti Bezpečnosti. Měli tam dvě místnosti, jedna byla jakási předsíň se stolem, za kterým seděl příslušník, tomu jsem vždycky podala hlášení, že jsem žádné živly neviděla. Z předsíně vedly dveře, ale co se za nimi skrývalo, jsem netušila.

Tancovali jsme s Pavlem až do půlnoci, kdy jsem se rozhodla, že jsem učinila své povinnosti zadost a že půjdu domů. Několikrát za ten večer jsme jakoby náhodou potkali hlavního pořadatele, který se na nás vždycky líbezně usmíval, jako bychom byli jeho nejmilejší pár v sále. Věděla jsem, co si o nás myslí doopravdy, jeho snaha se nám zalíbit jen proto, abychom o něm nepodali hlášení, se mi hnusila.

Ale ve skutečnosti bylo hnusné mé poslání fízla a byl hnusný režim, který mě na tuto misi poslal, on se jen snažil jako tolik jiných zachovat své živobytí, hájit svůj rodinný domov, malý svět, kam se mohl zavřít před nepřízní doby. Jedno mé hlášení by ten svět zdrtilo jako sloní tlapa chatrč divocha v džungli. Jaký div, že režim přežíval bez problémů, ne z dobré vůle těch, kterým vládl, ale ze strachu a ještě víc z únavy. Ten pořadatel byl příliš starý, možná příliš nemocný, rozhodně příliš unavený na to, aby se pokoušel bojovat s větrnými mlýny.

Odešla jsem s Pavlem podat poslední hlášení. V chodbě nikdo nebyl, zaklepali jsme tedy na ony tajuplné dveře, které nám otevřel příslušník. Když se dověděl, že jsem takříkajíc jedna z nich, vpustil nás dovnitř. Ocitli jsme se v místnosti velké jako tělocvična. Bylo tam několik desítek párů, některé jsem předtím viděla tančit v sále. Nebyli to ale naši spolupracovníci, vysvětlil soudruh příslušník, byly to „živly“.

Příslušník se k nám choval velmi přátelsky. Jedna zajímavá zkušenost, kterou jsem udělala na této nevšední praxi, byla, že fízlové, komunističtí funkcionáři a ostatní příslušní drželi při sobě. Byla tu jasná solidarita. Jak vím z Vrbovy knihy, převládala také mezi kápy v Osvětimi a gestapáckými vrahy. Předpokládám, že tito lidé drželi při sobě z důvodů čistě praktických. Kdyby to prasklo, život by jim pomohli zachránit jedině další darebáci. Protože živly, to byli většinou lidé stejně staří jako já sama, nebo i mladší, znovu jsem si uvědomila, jak mrzkou úlohu tu hraju.

A co provedli? zeptala jsem se příslušníka. Co provedli? podivil se. No, zatím ještě nic, od toho jsme tu my, abychom jim v tom zabránili. Neodvážila jsem se zeptat, jak se pozná na první pohled živel od neživla. Byli všichni slušně oblečení, ale většina mladíků měla delší vlasy. Takovým chlapcům se tenkrát říkalo máničky a dlouhé vlasy se považovaly samy o sobě za projev nepřátelství vůči dělnické třídě, i když většina těchto mladíků do dělné třídy patřila. Soudruh major je tamhle, ukázal náš nový přítel.

Soudruh major byl, jak říkají Angličané, very busy. Čile zpracovával obuškem jednu z mániček, mladíka stěží sedmnáctiletého, který si kryl rukama obličej. Prosil, aby ho soudruh pustil, a brečel jako malé dítě. Když soudruh major uviděl hrůzu v mém obličeji nad jeho počínáním, vysvětlil: Tenhle chuligán je drzej jak vopice. Drzost spočívala v tom, že se mladík zeptal, za co ho tady policie zadržuje, on přece nic neudělal.

Na lavici vedle sedělo několik mániček, značně zkrotlých a taky už pěkně zpracovaných. Nepoužíval se jen obušek, protože někteří z nich měli krvavé rány. Vzpomněla jsem si na slova soudruha obvodního tajemníka z tohoto rána. Kdo tu držku, soudruzi, otevře, ten přes ni také dostane. Jenže tyhle sotva odrostlé děti neměly ani možnost „držku“ otevřít. Přivedli je sem spolupracovníci jako já, kterým se prý nějak nezdáli, vypadali prý podezřele, vysvětlil soudruh major a přívětivě se na mě usmál.

Vykoktala jsem, že už jdu domů, on mně popřál hezký večer, teď už se prý stejně nic zajímavého dít nebude, většinu živlů mají podchycených a do rána si to s nimi vyřídí. S každým ze zadržených se sepisoval protokol a policie podá hlášení na jejich pracoviště. Na závěr nám řekl, že brzy se bude podávat občerstvení, abychom ještě chvíli počkali. Jak jsem řekla už dřív, atmosféra byla přátelská, teplé klobásy s hořčicí a chlazené pivo zaplašovaly periodicky chmury všech příslušníků, kdyby nějaké měli. My řekli, že spěcháme, už je pozdě a k náčelníkově lítosti jsme na žádné občerstvení nepočkali.

Knihu Praha v mé krvi, kterou vydalo Echo, si můžete objednat zde.