Příkladů ochrany dětí, jejímž důsledkem je ohrožení dětí, je víc. A to ohrožení nemusí přicházet primárně od státní moci a jejího dohlížecího aparátu, píše Ondřej Štindl.
Foto: Shutterstock
1
Premiér Petr Fiala opět pochválil svoji vládu. V posledních dnech se stal terčem silné kritiky i posměchu, když mluvil o tom, že Česká republika může v příštích ...
V Evropě se má chystat skutečně masivní zásah do lidského soukromí. Děje se tak – jak jinak – v zájmu dětí. Aby se omezilo šíření dětské pornografie, má být nastolena kontrola obrazů a zpráv posílaných přes různé aplikace, včetně těch šifrovaných (velmi dobře problém popisuje Petr Koubský v Deníku N, píše přitom o „omezení soukromí nás všech“). Deník Echo24 se věnuje stejnému tématu například ZDE nebo ZDE . Česko zatím patří do skupiny zemí, které chystanou úpravu nepodporují. Aspoň že tak.
Ať už bude směrnice schválena, anebo ne, už jen prostá skutečnost, že byla navržena, ukazuje, jak moc je možné popírat svobodu a soukromí s poukazem na udržení či zvýšení bezpečnosti. A jak tyhle snahy rozšiřují možnosti dohledu ze strany státní i jiné moci. Dovolím si v té souvislosti podotknout, že západní civilizace v její dnešní (anebo spíš, bohužel, ještě nedávné) podobě byla založena také na určité skepsi vůči výkonné moci, nutnosti ji mít pod kontrolou.
Jenomže jde o děti. A pro jejich bezpečí je potřeba udělat všechno a žádná cena za to není příliš vysoká. Emotivní reklama, která na podporu směrnice vznikla (a byla – jak výmluvné – na netu cílena na uživatele určitého politického přesvědčení, což je nelegální), mluví o „dětech, které trpí v tichu“. Jen člověk bez srdce může být lhostejný k tiše trpícímu zneužívanému dítěti. Bez ironie. A jistě je možné, že motivací stoupenců úpravy je touha trpícím dětem pomoci. Jenomže ten nadměrný důraz na bezpečnost ve vztahu k dětem jim také může velice škodit. Jeho dopady jsou navíc vážné a skutečně masové. I to je navíc jistým způsobem typické. V zájmu ochrany dětí se připravuje systém, který ty děti, až jednou vyrostou, podrobí všestrannému dohledu. Bude těm dnešním dětem a jejich dětem v takovém systému lépe, bezpečněji? Co by to mohlo udělat s jejich životy, jejich myslí?
Příkladů ochrany dětí, jejímž důsledkem je ohrožení dětí, je víc. A to ohrožení nemusí přicházet primárně od státní moci a jejího dohlížecího aparátu. V mnoha zemích Západu včetně Česka prudce vzrůstá počet dětí a dospívajících, kteří trpí duševními nemocemi – především depresemi a úzkostmi. O příčinách se vede intenzivní debata, jistě to není tak, že by existoval jeden důvod, spíš se dá mluvit o nějaké nešťastné souhře vícero vlivů. Významnou roli mohou hrát technologie a sociální sítě, kvůli nimž trpí děti nedostatkem kontaktu tváří v tvář a jsou jimi fakticky drženy v izolaci, mohou na nich být vystaveny i šikaně a poškozuje je i porovnávání vlastní „nedostatečnosti“ ve srovnání s idealizovanými obrazy druhých. Ve Spojených státech se také deprese a úzkosti začaly prudce šířit po roce 2011, kdy byly na trh uvedeny první smartphony, čeští psychiatři zdůrazňují nedobrý vliv covidových lockdownů, jež měly nejhorší psychologický dopad právě na dospívající.
Úzkostnost dnešních mladých a dospělých ale může mít i další příčinu. Často ji zmiňuje například známý americký sociální psycholog a veřejný intelektuál Jonathan Haidt. Zmínil ji třeba ve svém velice známém článku (spoluautorem byl Greg Lukianoff) Coddling of The American Mind, pokoušel se v něm formulovat důvod proměny mentality amerických studentů, jež se v době publikace textu projevovala především prosazováním tzv. trigger warnings (upozornění na potenciálně zraňující obsah knih, přednášek atd.) a vytváření „bezpečných prostorů, přičemž bezpečí je chápáno i jako nepřítomnost někoho pobuřujících názorů. Za jeden z důvodů té zvýšené citlivosti a zmenšující se schopnosti zvládnout střet s něčím nečekaným, nevyhovujícím, provokativním označil nedostatek hry a vůbec společně tráveného času ve skupině dětí bez dozoru dospělých. Je to totiž zásadní součást socializace, seznamování se se světem bez rodičovské ochrany, v němž dítě případné konflikty musí řešit samo, dělá svoje vlastní rozhodnutí. Přítomnost dospělého – ať už rodiče, nebo jiné autority – tohle znemožňuje, a navíc mění i povahu dětské hry. Pokud někdo takovou zkušenost nemá, může mít tendenci obracet se na autoritu s každou drobností a situace, jež jiní vnímají jako banální a všední, nepřiměřeně prožívat.
Jako zcela zásadní vnímá negativní vliv nedostatku her bez dozoru Peter Gray, který spolu s týmem kolegů zpracoval „metastudii“, tedy text shrnující výsledky šetření z různých dob a různých zemí, publikoval ji na začátku roku v The American Journal of Pediatrics. Tvrdí, že nedostatek času toulat se spolu s partou dětí a hrát si bez dozoru je tou nejdůležitější příčinou současné krize duševního zdraví. Upozorňuje, že nárůst duševních poruch mezi dětmi a mladistvými na Západě trvá už několik desetiletí, v posledních letech jen akceleruje. A koreluje podle Graye se zmenšujícím se prostorem pro samostatnou dětskou hru. Možnost si ji často užít dělá děti nejenom šťastnější, ale i sebejistější, mají díky ní šanci pochopit, že „těžiště kontroly“ nad svými životy najdou samy v sobě. Psychologické benefity hraní si bez dozoru se podle výzkumů projevují i v dospělém životě.
Děti přicházejí o možnost hry z mnoha důvodů – mění se životní styl, z měst se na některých místech vytrácí prostor pro hru a podobně. Nejdůležitější příčinou ale bývá starostlivost rodičů a jejich nepřípadně silná snaha obstát v rodičovské roli. „Helikoptéroví“ rodiče tak jsou vždy připraveni provést „výsadek“ a jednat jménem svých dětí, řešit jejich problémy. Jiní otcové a matky se snaží vytvořit základy budoucího úspěchu potomků tím, že jim zorganizují čas a naplní ho hodnotnými zájmy a kroužky, až dětem na nic jiného nezbývá čas. Další se chtějí dětem naplno věnovat, být v jejich životech přítomni, být v něm pro ně, a neuvědomují si, že to nejlepší, co rodič může pro dítě někdy udělat, je nebýt v dohledu. Další o ně mají naprosto pochopitelnou starost a nechtějí je vystavovat sebemenšímu nebezpečí. A ještě další jsou lhostejní a třeba i ocení, že je jejich potomek celý den zalezlý v pokoji – aspoň neobtěžuje.
Americký režisér Richard Linklater v animovaném filmu Apollo 10 a 1/2 rekonstruuje svět svého dětství v Texasu na konci šedesátých let. Vzpomíná na hry s partou kamarádů a taky na to, že prakticky pořád byl některý její člen zraněný, měl třeba ruku v sádře, protože kluci při hře něco přehnali. Dnešní děcka jsou podobných (a v nejhorší případech daleko závažnějších) situací často ušetřena díky soustavnému rodičovskému dohledu. Cenou za to ale mohou být četné a trvalé šrámy na duši.
00:02
