Smutek Kundery a unavených mušketýrů
SPECIÁL BEST OF ECHO 2024
Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“: jedna výrazná antimodernistická a antipokroková pasáž v úvodu knihy definuje „taťky“ jako otce bez autority, hravé nosiče dětí, kteří když mají chvíli času a podaří se jim utéct manželkám, neutíkají za milenkami, ale běží si hrát na pláž s draky…
Jsou to komentáře ke světu, ke kterému tehdy skoro sedmdesátiletý Kundera nalézal stále méně a méně sympatií. Byl to svět, ze kterého mizelo nejen Kunderovo chápání mužství (muži, řečeno s nadsázkou, běží za milenkami, ne hrát si s draky), ale i krása a ticho, ubývalo v něm ušlechtilosti a důvěrnosti a vše zaplavovala vulgarita, infantilita a hluk. V jedné z prvních scén si chce hlavní postava románu Chantal objednat v baru kávu, ale odpudí ji hlasitě puštěná hudba. Když požádá o ztišení, jeden číšník (s tetováním) ji ještě výsměšně zesílí. Chantal odchází, jako by určitě odešel Kundera (pokud by do takového podniku vůbec vešel), jako by nejspíš odešel Kunderův čtenář. Podnik s hlasitě puštěnou hudbou (strašnou hudbou a s tetovanými číšníky) je pravá antiteze Kunderova světa, světa bezmocného zármutku z likvidace krásy a ticha, likvidace o to horší a beznadějnější, že je dobrovolná a děje se se souhlasem většiny. Ale většina už dávno nejsou Kunderovi čtenáři.
Identita je román o stárnutí, konkrétně o stárnutí ženy, o „postupném zániku těla“, o míjení dvou milujících se osob, o jejich nedorozumění, které vzešlo z dobrých úmyslů, o lásce, která je v Kunderově světě vždy jen dočasná, ohrožená, iluzivní – a směšná. Směšná neznamená k smíchu, ale vystavená smíchu nějakého potměšilého božstva. Láska je směšná ne proto, že by byla legrační nebo bezcenná, ale proto, že na ní lpíme jako na ničem na světě, ale nemáme ji ve své moci, protože je spojena s city – a city a pocity jsou mimo dosah našeho chtění: za ně podle Kundery nemůžeme, na ně kontrola rozumu nestačí, ty nelze zcenzurovat. Zároveň ony jsou tím rozkladným elementem, ony člověka zbavují identity a stálosti, nutí dělat člověka věci, za které se pak stydí a které ho činí směšným.
Toto velmi nesentimentální pojetí posvátného citu je chybně a zjednodušeně považováno často za spisovatelův cynismus nebo, protože na něm většinou ztroskotávají ženy, mizogynství, což už je úplný omyl: Kunderovy nejkrásnější postavy jsou ženy, nikdo jim snad nevěnoval tolik něžnosti a porozumění jako on, což ale neznamená, že to dotčené čtenářky a posuzovatelky pochopily a přijaly, neboť ženy jsou stejně náchylné k omezenosti jako muži. Kunderův pesimistický, někdo by řekl (mylně) mizantropický pohled je ve skutečnosti smutkem ironika a skeptika. Jeho antiiluzivní pojetí lásky, a tím i lidského osudu, je u něho zároveň provázeno lítostí, tou vůbec nejsilnější Kunderovou emocí, která zasahuje všechno a všechno omývá hřejivými vlnami pomíjivosti, jež se rozplývají a rozpouštějí ve vláze kosmického smutku.
Celý text si můžete přečíst ve speciálu Best of Echo 2024. Koupit si jej můžete ZDE.