Nejraději mám vlčí máky, řekl kníže. Unikátní výprava s Karlem Schwarzenbergem
VÝPRAVA S KARLEM DO ČIMELIC
Po vedrech na začátku června se toho dne nebe zatáhlo. Už když jsme vyjížděli z Prahy, mžilo, za Mníškem začalo poprchávat, v Milíně už docela regulérně pršelo neboli chcalo, jak pak pravil kníže. To je požehnání pro přírodu, řekl z předního sedadla, kde seděl, navzdory změně počasí, v šortkách a fešáckém růžovém tričku s límečkem. Řekl to jako správný hospodář, který myslí především na úrodu. V tom jsme se zcela shodli a spokojeně hleděli na šedivou krajinu, rozrytou stavebními pracemi na dálnici na Budějovice a Linec.
– Ti Francouzi s tím ale pohli, řekl uznale. Když se zamyslím nad tím, kolik kilometrů dálnice jsme schopni postavit my… Opravdu stavějí efektivně. Asi je nezdržuje dlouhé jednání, kdo co dostane. To já nevím, proč nám to musí trvat tak dlouho.
– Asi to bude tím, že máme tak hornatou zemi, samá skála a kopec, řekl jsem důvtipně.
– To jo, to jsem si během svého života v Rakousku taky uvědomil, jak jsme tady v Čechách oproti nim hornatí, řekl.
Chvíli bylo ticho, které jsem potom přerušil upozorněním na jakési červené pole. Hle, červené pole, to bude jetel…
– Ano, jetel, rudý jetel, řekl muž z přední řady a pokračoval: Ale já mám nejradši vlčí máky. To je asi má nejoblíbenější květina. Moc se mi líbí, pravil jakoby až dojatě a já chvíli mlčel a pak jsem řekl: To je květina padlých vojáků. Vlastně i vašeho dědečka…
– Samozřejmě, ten umřel hned v září 1914 na začátku války, u Vukovaru. Na úplavici, tedy moc hrdinská smrt to nebyla. Ale to si válka nevybírá. To mu bylo dvacet osm, otci bylo pět. Ale je zajímavé, že u nás je ten symbol skoro neznámý. V Anglii to nosí ve výroční den konce války skoro každý. Tady jako by se na tu velkou válku skoro zapomnělo…
Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.