Ludvík Vaculík a jeho fejetony. Jak by psal dnes?

“Ludvík Vaculík, to byla pevnina, která se tvořila sama sebou. Hornatá, žulovitá, uzlovitá a kamenitá. A přitom plodná. Byl to originál ve všem, znalec lidí a přírody, pasák koz, a indián, baťovák a komunista, který tam skutečně vlezl, protože si myslel, že to je dobré. Když zjistil, že jenom pro ty, kdo tam vlezli, šel pryč,” tak charakterizoval nynější autor Týdeníku Echo Jiří Peňás spisovatele Ludvíka Vaculíka krátce po jeho úmrtí v roce 2015.

Ludvík Vaculík se narodil před 98 lety, v Brumově na Valašsku v rodině tesaře, patří ke generaci, která po válce s velkými ideály začala budovat novou, lepší, socialistickou společnost, a v 60. letech se dočkala krutého vystřízlivění.

Vaculík nastoupil na literární dráhu v roce 1953 jako redaktor v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. V roce 1965 nastoupil do redakce Literárních novin přejmenovaných později na Literární listy a ještě později na Listy. Za jeho první významné literární dílo se považuje román Sekyra. Román vyšel dva roky před sovětskou okupací, poté bylo Vaculíkovi zakázáno v Československu publikovat.

Ludvík Vaculík se proslavil jako publicista, spisovatel a autor manifestu Dva tisíce slov z června 1968, vyzývajícího občany k vytváření politiky zdola, je dodnes považována za jeden z vrcholů Pražského jara. Vládní a politické struktury označily text za platformu kontrarevoluce. Byl za to perzekvován stejně jako většina signatářů. Později podepsal Chartu 77 a v 70. a 80. letech byl v opozici.

Své zkušenosti a každodenní trampoty z konce 70. let, ale i zvýšený tlak ze strany Státní bezpečnosti po vzniku Charty 77, mezi jejíž zakládající členy patřil, shrnul ve své knize-deníku Český snář. Zároveň psal i vysoce ceněné fejetony, pravidelně jeden za měsíc. Jejich čtenáři však byli téměř výlučně z disidentských kruhů – normálně vydány byly až ve dvou sbornících Jaro je tady a Srpnový rok po roce 1989, který znamenal i Vaculíkův návrat do publicistiky.

I po roce 1989 ale stále psal a vydal knihy jako třeba Jak se dělá chlapec, Cesta na Praděd či Loučení k panně. Přispíval do Lidových novin.

Vaculíkovou manželkou byla Marie Vaculíková, se kterou se oženil v roce 1949. Jeho dlouholetou partnerkou byla spisovatelka Lenka Procházková, s níž měl dceru Cecílii Jílkovou. Ta začínala psaním fejetonů do Lidových novin pod jménem svého otce Ludvíka Vaculíka. "Toto za mne napsala moje dcera Cecílie Jílková. Když jsem to četl, myslel jsem si jako vy, že jsem to psal já." napsal Vaculík na závěr jednoho z fejetonů pro Lidové noviny v roce 2010.

Cecílie Jílková v psaní ve stylu svého otce pokračuje. Nyní napsala na Blogosvět Poslední slovo Ludvíka Vaculíka. Má příznačný název Než jsem umřel. "Než jsem umřel, uložil jsem občas Cilce, aby za mě napsala Poslední slovo. Však je to její genetické i kulturní dědictví" .

Jak by dnes psal autor manifestu Dva tisíce slov Ludvík Vaculík, kdyby ještě žil můžete najít na Blogosvětě ZDE.