Co přinesl Británii a světu Boris Johnson?

ÚHEL POHLEDU - Bývalý britský premiér Boris Johnson vydal u nakladatelství William Collins své paměti. Nesou název „Unleashed“, což by se dalo nejlépe přeložit asi jako „Puštěný ze řetězu“. Boris, jak se mu všeobecně v Británii i po světě říká, touto knihou navazuje na dlouhou britskou tradici premiérských pamětí, které publikovali po svém odchodu z úřadu prakticky všichni premiéři po Churchillovi.

Je to žánr populární a výdělečný a dá se konstatovat, že i poučný a zábavný. Svědčí o tom fakt, že tyto memoáry jsou hojně kupovány, a to nejen v Británii, ale i jinde ve světě. Ostatně vidíme i to u nás. V češtině byly opakovaně vydány paměti Winstona Churchilla, a kromě něj také Margaret Thatcherové a naposled i Davida Camerona.

Autorům memoáry slouží ke dvěma účelům. Za prvé si mohou před veřejností obhájit svou politiku a vyřídit si účty s protivníky. Za druhé jsou potom také vítaným přivýdělkem, který může v případě úspěchu dosahovat opravdu velkých rozměrů. Není tedy divu, že se do psaní memoárů pustil i Boris Johnson. Pravidlem je, že po odchodu z funkce britského premiéra, jsou paměti první věc, kterou dotyčný sepíše.

Úplně na začátku je potřeba konstatovat, že Boris se tohoto úkolu zhostil velmi odpovědně. Možná dokonce odpovědněji než samotného vládnutí. Dal dohromady knihu, která má včetně rejstříku 772 stran. To ale není zdaleka všechno. Kniha je to totiž opravdu zajímavá a čtivá. Boris v ní ukazuje, že ne nadarmo byl úspěšným novinářem a spisovatelem. On prostě psát umí, což čtenář velmi brzy pozná.

Kniha se čte výborně. Je to tím, že je dobře strukturovaná do deseti částí a každá z nich je potom rozdělena do 3-10 kapitol. Tyto kapitoly mají zhruba 10 stran, takže se dají číst i samostatně nebo prostě četbě věnovat tolik času, kolik můžete. Přestat můžete téměř kdykoliv a neztratíte nit. Dále je důležité to, že se nejedná o chronologické líčení, ale daleko spíše o líčení tématické, což činí text velmi přitažlivým.

Boris patří ke generaci konzervativních lídrů, která začínala svůj dospělý život za vlády Margaret Thatcherové, měla již kontakty s vládou Johna Majora a potom prožila velkou porážku, kterou ji uštědřil Tony Blair v roce 1997. Konzervativci potom museli čekat na svou příležitost dlouhých 13 let až do roku 2010. Během této doby se učili od „mistra“, jak nazývali Blaira. Do skupiny těch nejschopnějších konzervativců z této generace patřil David Cameron, George Osborne, Boris Johnson a Michael Gove a někteří další. Všichni studovali v Oxfordu a někteří z nich i v Eton College a znali se od mládí. Jejich frustrace z toho, že museli dlouho čekat na odchod Blaira byla opravdu velká. Jejich ambice však byly ještě větší, a tak se ve snaze dostat se k moci snažili překonat svého učitele.

Jako prvnímu se to povedlo Johnsonovi, protože ten dal před bratrovražedným vnitrostranickým bojem přednost souboji o místo starosty Londýna. Jeho soupeřem byl starý levičák Ken Livingstone. Johnsonovi se jej ale podařilo v roce 2008 porazit a na dvě volební období ovládl Londýn. Podařilo se mu to díky velmi osobité směsi politiky a šaškovství. Hrát si s médii dokázal dokonale. Jeho image rozcuchaného blonďatého „magora“ na městské voliče zabírala. Zvláště když tuto image kombinoval ještě s recitací antických básní v originále. Zrodil se fenomén „Boris“, který byl miláčkem médií na celém světě. Sám o sobě prohlašoval, že je „zelený Tory“, což v praxi znamenalo, že začal v Londýně stavět desítky kilometrů cyklostezek a vysazovat tisíce stromů. To se voličům v Londýně líbilo, stejně jako dobře zvládnutá organizace olympijských her v roce 2012.

Do křesla starosty Londýna se však dostal hlavně díky tomu, že slíbil do města vrátit v moderní verzi ikonické červené patrové autobusy. Tyto specifické britské autobusy patřily k Londýnu po několik generací a za vlády jeho předchůdce Livingstona byly pro své stáří definitivně vyřazeny z provozu. Boris slíbil, že je vrátí a svůj slib opravdu splnil. Nechal vyrobit zcela novou moderní verzi patrového autobusu, kterému se začalo říkat „Borisbus“. Byl to obrovský úspěch.

Ještě důležitější roli však Boris nakonec sehrál v celonárodní britské politice. Do hry a do Dolní sněmovny jej vtáhlo zpátky zcela zbytečné referendum o brexitu, které vyhlásila vláda jeho konkurenta Davida Camerona v roce 2016. Johnsonovi v tom roce končil mandát starosty a stála před ním otázka, jak se postavit k referendu. Prakticky celá konzervativní elita se postavila za Camerona v tom, že je třeba hlasovat pro REMAIN, a tedy odmítnout vystoupení Británie z EU. Cameron tím chtěl dosáhnut toho, aby mu Farage a euroskeptici ve vlastních řadách nekomplikovali vládnutí. Dosáhl však úplného opaku.

Johnson si rozpomněl na své mládí, kdy byl bruselským korespondentem Daily Telegraphu s velmi euroskeptickým pohledem, a rozhodl se pro veřejné angažmá ve prospěch BREXITU. Toto stanovisko následně v hlasování zvítězilo. Brexit byl přelom v britské politice, který nastartoval novou politickou kariéru Borise Johnsona. Většina jeho konzervativních souputníků v čele s Cameronem a Osbornem byla zdiskreditována tím, že podporovali REMAIN.

Cesta do čela Konzervativní strany tak byla pro Borise otevřená. Nešlo to ale hned. Přechodnou postavou se stala Theresa Mayová. Ta hlasovala také pro REMAIN, ale do své vlády si Johnsona vzala jako ministra zahraničí. Začala bitva o interpretaci brexitu. Jak EU, tak Británie potřebovali své vztahy po brexitu smluvně upravit. To však nebyla jednoduchá otázka, protože to šlo udělat mnoha různými způsoby. V zásadě šlo o to, do jaké míry bude Británie svázána s EU a omezena ve svém rozhodování a suverenitě. Mayová byla příznivkyní dohody o celní unii s EU. To by ale znamenalo, že by Británie musela aplikovat evropskou celní politiku a nemoci se na její podobě podílet. Johnson to označil v rozhovoru s českými novináři za „hovadinu“ a musel z vlády odejít.

Mayová pro svou verzi dohody s EU nezískala podporu parlamentu, a nakonec po krutě prohraných evropských volbách 2019 rezignovala. Do čela strany se konečně prodral „Boris“. Provedl brutální čistky ve vlastních řadách a vyvolal nové volby s heslem „Get Brexit done“. Tyto volby Boris a jeho Konzervativní strana vyhráli s historickým náskokem. Vypadalo to, že po celá dvacátá léta bude Boris ovládat Británii. Jak ale víme dobře z historie, tak věci se nakonec vždy vyvinou jinak, než si lidé myslí. Přiletěla „černá labuť“ v podobě čínského viru COVID-19 a svět byl najednou vzhůru nohama. V nastalém chaosu byly politické elity postaveny před složité rozhodování, ke kterému neměli žádnou přípravu ani znalosti a ani historické zkušenosti.

Tváří v tvář neznámé hrozbě pandémie se ukázalo, že Boris se orientoval zdaleka nejrychleji ze všech světových lídrů. Vsadil na to, že je nutné co nejrychleji vyvinout účinnou vakcínu. Borisova vláda věřila svým vědcům a výsledkem byla „britská“ vakcína od firmy AstraZeneca. Britská vakcína byla vyvinuta jako první na světě a britská vláda také jako první na světě zahájila masivní očkovací kampaň. Oproti tomu Evropská unie vlastní vakcínu nakonec nebyla schopna vůbec vyvinout a nakoupila vakcíny od americké firmy Pfizer. Očkování v EU, která postupovala kolektivně bylo ale mnohem pomalejší než v Británii. Rychlost, se kterou se vláda postarala o očkování Britů, Boris označuje za pozitivní důsledek brexitu.

Velmi zajímavá informace z pamětí se týká výroby vakcíny AstraZeneca v Nizozemsku. Na jaře 2021 byla situace kolem vakcín velmi napjatá. Firma vyráběla vakcíny pro Británii mimo jiné i v Nizozemsku. Reálně však hrozilo to, že EU zakáže vývoz těchto vakcín z EU do Británie. Britský premiér si svolal do Downing street 10 velitele speciálních složek a zcela vážně zvažoval, že pro vakcíny do Nizozemska vyšle vojenské komando, které mělo mít za úkol vakcíny zabavit a převézt do Británie. To se nakonec nestalo, ale skutečnost, že taková operace byla vážně zvažována, ukazuje mnohé o stavu důvěry mezi EU a Británií.

Borise samotného nemoc skolila a ohrožovala na životě. Tuto epizodu se štěstím přežil, ale politická „smrt“ následovala velmi brzy. Podrobnosti najdete v jeho memoárech. Píše v nich, že to tak dopadnout nemuselo a stále věří v to, že kdyby dostal od svých poslanců šanci pokračovat, tak by se v letošním roce labourista Starmer nestal premiérem. Pro každého je těžké přiznat si vlastní chyby.

Zajímavé jsou rovněž pasáže týkající se rusko-ukrajinské války a také politiky v oblasti „klimatické změny“. V prvním případě stál Johnson pevně na stanovisku, že Ukrajině je nutné maximálně pomáhat. Británie tak patří do skupiny států, které Ukrajině masivně podpořily dodávkami zbraní i munice a také poskytnutím tréninku pro ukrajinské ozbrojené síly.

V otázce „klimatické změny“ Johnson přiznává, že svůj názor postupně změnil. Ze skeptika se stal téměř „aktivistou“. V pamětech si na mnoha místech dělá srandu ze zelených aktivistů, aby se jím vrcholu své kariéry sám stal. Tvrdí, že tak učinil proto, že jej přesvědčily argumenty slavného britského biologa Davida Attenborougha. Borisova vláda se z těchto důvodů nakonec chovala ještě zeleněji než Evropská unie. Je to dobře vidět na rozhodnutí zakázat prodej aut se spalovacími motory v Británii již v roce 2030 zatímco EU tento krok schválila až k datu 2035. O tom, zda jsou tyto závazky reálné a správné máme silné pochybnosti. Nicméně jsou zatím stále ještě platné.

Borisovy memoáry jsou zatím dostupné pouze v angličtině, ale je možné, že se jejich vydání v češtině některé místní nakladatelství ujme. Každopádně je to kniha zajímavá a hodná doporučení k četbě na rozdíl mnoha jiných odfláknutých pamětí, které zabírají místo na českých knihkupeckých regálech.