To moje zlo má v sobě nevinnost, říká malíř hororů Vytiska

Jan Vytiska je malíř obrazů, které člověka nenechají v klidu. Jsou to horory vymalované ve velkolepém stylu horských idyl, děsivé výjevy ze života pastevců, venkovských dětí a zabloudivších děvčátek, před kterými se otevřelo peklo. Nebo matka příroda. Nebo nějaká jiná démonologie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, přitom vykreslený a v detailu precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se dal u něho rozeznat vliv Maxe Ernsta, Bohumila Kubišty nebo hvězdy nové malby Nea Raucha.

Zásadní jsou ovšem vlivy popkultury, horory, rock a punk, vybraná literatura atd. A také valašský folklor, který Jan Vytiska nasál jako teenager – a zároveň se proti němu bouřil. Nyní žije v Praze, vystavuje v dobrých galeriích: nyní právě v DOXu na výstavě Rituál prokletých srdcí. Tykáme si a v rozhovoru jsme to tak ponechali.

Každý, kdo stane před tvými obrazy, si nejspíš položí otázku: Kde se to v tom malíři bere?! A možná že někdo může mít i cosi jako obavu. Proboha, v takovém světe příšer se může pohybovat jen člověk, který k nim trochu patří. Patří?

Řekl bych, že moje obrazy jsou docela intimní. Ty příšery tam jsou často osamělé a smutné, jak po nějakém intimním masakru… Já ta svá apokalyptická a postapokalyptická témata beru jako varování, prostě, když to posereme, tak to takhle může dopadnout. Ne že bych se v tom nějak vyžíval, ale je to, jako bych psal nějakou knížku, ve které bych chtěl popsat, co se může stát.

Aha, takže něco jako angažované umění.

To ne. S tím myslím nemám nic společného. Myslím, že ty obrazy jsou mimo dobro a zlo. Když nějaká ideologie, tak dionýská, podle Nietzscheho. Pohanský svět, který vstupuje do toho našeho. Zrcadlení fikčních světů.

Kdy jsi namaloval nebo nakreslil první příšeru?

To bylo v roce 2005 nebo 2006. A představ si, že si ho koupil Krištof Kintera. Před časem jsem zažil pařbu v jeho ateliéru a on tam visí. To jsem si říkal, skvělý! Už tam byla nějaká valašská dvojice, srdce, houpací kůň a citace od Becka, toho písničkáře. Bylo to v ladovském stylu, tehdy jsem tak maloval.

Už jako dítě jsi věděl, že budeš malířem?

To ne. Já jsem vůbec nevěděl, čím bych chtěl být. Dobře jsem maloval a kreslil, to jo. Takže mě dali do zušky, to bylo už v Rožnově pod Radhoštěm.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.