Když přišli pro dezoláty, mlčel jsem
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
DOMÁCÍ POROD
Ústavní soud (ÚS) zamítl stížnosti matky a duly, které dostaly šestiměsíční tresty vězení s podmínečným odkladem na jeden rok kvůli plánovanému domácímu porodu ...
Předevčírem byl na 5,5 roku do vězení pravomocně poslán aktivista z internetu, šestatřicetiletý Tomáš Čermák. Provinit se měl tím, že před rokem a něco málo, rozezlený přijímáním novely pandemického zákona, vyzýval k násilnému rozehnání parlamentu: „Nemůžeme chodit každý týden někam protestovat a mrznout tam. Uděláme plán, musíme se spojit všichni a udělat pořádný uragán. Musíme těm dobytkům zarazit tipec. Vyneseme je za rypáky a naházíme je do řeky a zbavíme se jich jednou provždy.“
Slova nezazněla z tribuny demonstrace konané jen pár set metrů od sněmovny a Senátu, odkud by snad hrozilo, že dav se po řečníkově projevu vydá vyplenit parlament. Čermák svůj proslov nahrál a zavěsil na YouTube. V době, kdy se nejen už v restauracích, ale i na sociálních sítích podobné řeči vedou masově a úplně běžně a svalnatými řečmi to také končí, se teď vrchní soud v odvolacím řízení rozhodl brát Čermákovy neadresné výzvy smrtelně vážně. Vynést poslance a senátory „za rypáky“, naházet je do řeky –dozvěděli jsme se, že ani jeden člen poroty tu neshledává nadsázku.
Jedna věc je výše trestu. Ani husákovský režim nevyměřoval svým politickým oponentům až na pár křiklavých výjimek (Ivan Jirous, Rudolf Battěk) tresty v takové výši. Že Čermák jednal jako odpůrce (covidistického) režimu, je zřejmé, shodují se na tom obě strany sporu. Ale sedět bude za podporu a propagaci terorismu. To je neuvěřitelně lajdácká aplikace vážného slova terorismus. Jiné trestné činy, na které by tu člověk pomyslel, především násilí proti úřední osobě nebo výtržnictví, mají z pohledu státního zastupitelství tu nevýhodu, že pamatují jen na činy, při nichž vzniká skutečná újma, zatímco pod propagaci a podporu se schová i tento jasně verbální čin.
Dokonce i kdybychom souhlasili s potřebou takovéto činy stíhat, ještě nás brzdí zásada přiměřenosti. Tu v trestním zákoníku najdeme v paragrafu 38, v němž stojí, že tam, „kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“.
Na otázku, co je pro Čermáka trest postačující, se zaměřují i někteří z těch, kdo takto exemplární tresty pro tzv. dezoláty včetně něj obhajují. Naznačují, že on je vlastně delikvent. V jiném případě dostal podmínku za vyvolávání nenávisti k ukrajinským běžencům, ještě v jiném případě byl stíhán za výhrůžky proponentům lockdownů a povinného očkování Milanu Kubkovi či Jaroslavu Flégrovi (Flégr ovšem u soudu s velkodušností, jaká státním zástupcům a soudcům chybí, prohlásil, že Čermák a jeho kolega Patrik Tušl nejsou nebezpeční).
Velice to připomíná řetěz policejních opatření, trestních stíhání a soudů, jímž byl v Anglii po léta vystaven bývalý fotbalový chuligán a posléze aktivista proti islamizaci země Tommy Robinson. K vyvrcholení došlo před asi čtyřmi lety, kdy se z podmíněných trestů stal nepodmíněný a Robinson se téměř za nic dostal do vězení s těžkými zločinci (mezi nimi islamisty). Ke zjevně šikanóznímu postupu státu vůči Robinsonovi zůstaly v podstatě netečné i think-tanky nebo redakce jinak superkritické vůči státní politice a s Robinsonem politicky zajedno. Vysvětlení této záhady bylo v anglickém třídním dělení, které tam dosud přežívá silněji než na kontinentu. Málokterý Brit s lepším původem touží být jakkoliv spojován s lumpenproletariátem.
Případ Čermák a následné ticho, jen zčásti vysvětlitelné dovolenými a letním útlumem, naznačují, že dokonalý nezájem o těžký život „dezolátů“ máme i u nás. Ani jsme k této společenské stratifikaci nepotřebovali systém výběrových škol, který děti s dobrým rodokmenem zakončí studiem v Oxfordu nebo Cambridgi. Až to vypadá, že stačilo pár měsíců řečí o Česku A a Česku B.
TREST ZA ZNIČENOU KRAJINU