„Z dosavadních debat se rýsuje další riziko, riziko moralistního jakobínství," domnívá se šéf prezidentova právního panelu Jan Kysela.
Foto: Česká televize
1
Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
Poradci prezidenta Petra Pavla začínají být zjevně ve stresu z vlastních chyb a selhání, jimiž hlavu státu zatáhli do nepříjemných blamáží při výkonu klíčových pravomocí. Především u nominací do Ústavního soudu. Poté, co pod tlakem zveřejnění svých rozsudků rezignoval Robert Fremr, posílá Petra Pavel senátorům dalšího kontroverzního kandidáta.
Osmačtyřicetiletý soudce Nejvyššího soudu Pavel Simon patří k mladší generaci, takže žádné stíny z časů před rokem 1989 tady nehrozí. V jeho případě se ale projevuje efekt případu Fremr, o němž mluví v rozhovoru v aktuálním vydání Týdeníku Echo předseda Ústavního soudu Josef Baxa. K nominacím do Ústavního soudu se po Robertu Fremrovi upnula silná veřejná pozornost. Kandidáti teď musí počítat s mnohem ostřejším grilováním a pozorností. V médiích i následně v Senátu.
A protože z generace s aktivní právnickou kariérou před rokem 1989 už nejspíš v Ústavním soudu nikdo další nezasedne, pozornost míří na rozhodování a chování výrazně čerstvějšího data. Pavel Simon je první, kdo si tím projde. Je prostě první po Fremrovi.
„Žijeme ve světě přesyceném informacemi. Pokud skutečně chceme, o každém se toho dovíme hodně. Ale musíme chtít,“ říká Josef Baxa v rozhovoru. U Pavla Simona, který dosud nebyl veřejně známý, se už zjevně chce. A tak se informace postupně dostávají na světlo. Jak ty profesní, tak osobní. A obě sféry tady vyvolávají velmi vážnou otázku a pochybnost, jestli je Pavel Simon skutečně formát na ústavního soudce. Jednoho z patnácti lidí v zemi s největší mocí nad všemi ostatními.
Doktor Simon se dlouhodobě specializuje na odškodnění těch, koho stát svými rozhodnutím nebo chováním poškodil. A nedá se říct, že by byl v odškodňování zrovna velkorysý a chránil lidi před státem. V přiznávání odškodných je spíš velmi zdrženlivý. Někdy až za hranu, že Ústavní soud později jeho rozsudky rušil jako protiústavní. Pavel Simon podle ústavních soudců nepřiznával obětem dostatečné odškodnění. To se týkalo například klientů zkrachovalého H-Systemu. Nebo případu signatáře Charty 77 Petra Hanzlíka. Tomu nakonec Ústavní soud odškodnění přiznal až po jeho smrti.
Z rozhovoru, který Pavel Simon poskytl České justici, je zřejmé, že se mu oběti rozhodnutí státu zrovna moc odškodňovat nechce. Upozorňuje na to, že u nás jsou jejich práva příliš rozsáhlá. „Stát tohoto hodně dělá, a proto tohoto také hodně zkazí. Můžeme tlačit na to, aby všechnu újmu plně kompenzoval, ale je třeba si uvědomit, že to jde na úkor ostatních věcí, na které potřebuje stát peníze, jako je školství, zdravotnictví, sociální služby apod. Přísná odpovědnost státu tak může v konečném důsledku poškodit úplně všechny. Na druhou stranu, kdyby stát neodpovídal nikdy, bylo by to nespravedlivé a nevedlo by to ke snaze o nápravu systémových pochybení ze strany státu. Jde proto o nalezení rovnováhy a k tomu je potřeba široká politická debata, kterou postrádám,“ říká Simon.
„Jako soudce zcela respektuji to, že v našem právním řádu se daná újma odškodňuje. Z osobního pohledu mi jen přijde zvláštní, že ani k tomu u nás žádná politická debata neproběhla. Jde dokonce o nárok, který nebyl založený rozhodnutím zákonodárce, ale který založilo ve vztahu k náhradě škody rozhodnutí Nejvyšší soudu z počátku roku 1990. K němu se novelou zákona o odpovědnosti státu z roku 2006 přidala i náhrada nemajetkové újmy,“ dodává na otázku, má-li stát odškodňovat neoprávněná trestní stíhání.
Přístup Pavla Simona je z těch výroků dost jasný. A dá se čekat, že by podobně rozhodoval i na Ústavním soudu. Instanci, která je skutečně poslední.
Na druhé straně je ale Pavel Simon také autorem aktuálního rozsudku, kde přiznal odškodné obchodníkovi za to, že ho vláda donutila za covidového lockdownu zavřít. To je průlomový rozsudek, který říká, že na odškodné mají nárok všichni, kdo už ve stejném duchu na stát žalobu podali. U těch, kdo to zatím neudělali, je bohužel tato možnost už promlčena.
Silnou kontroverzi budí i osobní záliba Pavla Simona, která se mu stala i byznysem. Už od roku 1997 provozuje ezoterickou skupinu Čchi-kung (Orel v hnízdě). Za semináře inkasovala peníze firma, kterou provozuje spolu s manželkou Alicí. Zhlédnutí tvorby Pavla Simona vyvolává otázky, jestli je tento druh velmi intimního duchovního byznysu v souladu s důstojností soudce Ústavního soudu. Na to si budou muset odpovědět senátoři. Mnozí z nich už po letmém seznámení se s tvorbou Pavla Simona pochybují, že to je s důstojností slučitelné. Simon se svým Orlem je také podle všeho za hranou v tom, že soudci nesmějí podnikat, s výjimkou správy svého majetku a pedagogické činnosti.
On sám tedy Orla právě za pedagogickou činnost vydává. „Členové panelu se jen chtěli ujistit, že jde o pedagogickou činnost, což jsem potvrdil, protože tak to je, a víc jsme dané téma nerozebírali. Z tohoto pohledu není rozdíl mezi mnou, který učím čchi-kung nebo přednáším pro právníky, a kolegou, který vede oddíl mladých fotbalistů. Soudce by měl být košatá osobnost a v tomto směru mi přijde přirozené, že má i různé koníčky,“ odpovídá Pavel Simon na otázku, jestli se ho prezidentovi právní poradci na Orla ptali.
Pedagogickou činností se ale zpravidla u soudců rozumí, že přednáší to, čím se zabývají, tedy právo. Jak na školách, tak třeba po firmy nebo zájmové lobby. Pedagogika ve zcela jiném oboru jako u Pavla Simona se zatím u ústavních soudců nevyskytovala.
Fakta o Pavlu Simonovi jsou na stole. Vede se o nich otevřená debata, takže nikdo ze senátorů nebude moci říct, že nevěděl. Názory na to, jestli je grilování adeptů do nejmocnější instituce v zemi zdravé, nebo ne, se výrazně liší.
Mezi poradci prezidenta Petra Pavla panuje přesvědčení, že propírání kariér a osobností presumptivních ústavních soudců je příliš ostré. „Z dosavadních debat se rýsuje další riziko, riziko moralistního jakobínství. O soudci nesmí panovat ani stín pochybností, vše dobré přebije cokoliv špatného, dle posouzení kritika. Takto se ovšem nemusíme dobrat k nikomu, jelikož každý někdy udělal, napsal či řekl něco, co se jinému nemusí líbit, s někým se vyfotil, někdy se opil… Pokud by lidé byli andělé, nepotřebovali by ústavní soudy. Proč by ale zrovna ústavní soudy měly být baštami andělů mezi námi?“ napsal na svém Facebooku šéf prezidentova právního panelu Jan Kysela.
Odpověď je zřejmá. Čím výš v mocenské pyramidě člověk stojí, tím vyšší na něj je a měl by být nárok. Ústavní soud je nejmocnější institucí v zemi. Takže tady je přirozeně ten nárok nejvyšší.
O tom je na rozdíl od profesora Kysely přesvědčen Josef Baxa. „Obecně platí, že chce-li někdo být ve veřejném životě, musí mít větší toleranci ke zkoumání svého soukromí, svých všech možných poměrů. To všechno je součást jeho věrohodnosti. A tu věrohodnost vám nikdo nezaručí žádným dekretem. Nikde ji nevystudujete. Tu prostě máte, nebo nemáte. Člověk by měl být na Ústavní soud vybaven tou a priori důvěryhodností. Může ji tam samozřejmě nějakým způsobem ztratit. Když tam ale přijde ten, komu lidé od začátku nevěří, tak budou těžko přijímat rozhodnutí, která bude dělat.“
Senátoři se budou muset rozhodnout, jestli soud s jeho nároky vnímají spíš kyselovsky, nebo baxovsky.
Z veřejných výroků Jana Kysely je zřejmá obava, že po Robertu Fremrovi narazí s dalším kandidátem, kterého prezidentský poradní systém vygeneroval. To už pak nejspíš i prezident začne uvažovat, jestli má ty správné poradce. U Pavla Simona nikdo nemůže říct, že nevěděl. Informace jsou na stole. Stačí chtít vědět.
00:02
