„Rodičům házeli ohlodané kosti.“ Jako Anne Franková, jenže jinak. Příběhy ukrývaných Židů
UKRÝVANÉ DĚTI
Od chvíle, kdy nacisté nalezli v zadním traktu firmy Otty Franka skrýš, kde se s rodinou a dalšími pronásledovanými Židy dva roky v Amsterdamu ukrývali, uplynulo v neděli 4. srpna přesně 80 let. Po válce publikovaný deník jeho dcery Anny Frankové, která se sestrou a matkou na rozdíl od otce věznění v koncentračním táboře nepřežily, se mezitím stal jednou z nejznámějších knih na světě. Až letos se českému čtenáři dostává možnost dozvědět se více o osudech schovávajících se Židů v Nizozemsku díky knize Ukrývané děti, která vyšla v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové v nakladatelství Pangea.
Anne a její rodina totiž vůbec nebyli jediní. Před nacisty se v Nizozemsku ukrývalo na 28 tisíc židovských dětí i dospělých, z nichž šestnáct tisíc válku přežilo. Jak to bylo možné? Kdo jim pomáhal, když za přechovávání Židů byl trest smrti? O tom podává svědectví patnáct pamětníků, kteří tu dobu zažili jako děti či mladiství.
Jejich slova působí mocně na čtenářovu obrazotvornost. Před očima se odehrává dobrodružný a bolestný thriller: odloučení od rodiny, strach, nejistota, ukrývání, cesta někam a pak zase jinam. A někdy i prozrazení a zatčení. Jedna z pamětnic zmiňuje, že se s Anne Frankovou a její sestrou Margot znaly ze školy a jely stejným transportem do Osvětimi. Nacisté tehdy 18letou Bloeme Emdenovou zatkli také v srpnu 1944, když v tu dobu zrovna přebývala u lidí zapojených do odboje, kteří pomáhali „arizovat“ Židy na úřadech. Z vězení Haagsche Veer ji s ostatními vězni vlakem odvezli do Westerboku.
„U vchodu do lágru, obehnaného ostnatým drátem, stálo množství lidí. První, koho jsem spatřila, byly Margot a Anne Frankovy s rodiči. Dívaly se, zda nemají v transportu příbuzné nebo přátele. Později nás poslali stejným transportem do Osvětimi. Po padesáti dnech poslali Anne, Margot a jejich matku do Bergen Belsenu. Já se dostala s padesáti dalšími holandskými ženami do Libavy.“
Daleko mladší Leni de Vriesová (narozena 1938) zase popisuje pocit odcizení, které zažívala jako malé dítě u „tety“ v ultraortodoxní protestantské rodině, která ji sice přijala na důraznou prosbu pastora, ale odnesla si vzpomínku na mnohé ústrky.
Pamětníci nezakrývají, že motivací pro ukrývání Židů byly v řadě případů peníze. „Dům provozovali Jo a Jos, kteří na uprchlících pořádně vydělávali“. Nebo o kus dál: „Mým rodičům se vedlo hodně zle. Ti lidé to dělali pro peníze, které dostávali prostřednictvím odboje. Po válce jim museli naši podepsat ještě uznání dluhu ve výši 1500 guldenů. Když bylo k večeři maso, házeli rodičům ohlodané kostičky."
Odloučení malých dětí od rodičů ale také mohlo vést k fatálnímu odcizení. „První měsíce po válce byly pro rodiče těžké. Najednou měli doma čtyři děti, z nichž tři křičely: „Já chci zpátky k mamince.“ To když se o děti postarali láskyplní lidé.
Svědectví patnácti přeživších pamětníků zaznamenali v letech 2009 a 2010 novinář Peter Henk Steenhuis a dokumentarista Marcel Prins. Kniha v Česku vyšla až letos v nakladatelství Pangea zásluhou Veroniky ter Harmsel Havlíkové, která je nositelka prestižní nizozemské ceny Letterenfonds Vertaalprijs za překladatelské dílo a šíření nizozemské kultury.
Podle rakouské spisovatelky Melissy Müllerové, autorky jednoho z životopisů Anny, ukrývané Židy nacistům prozradila uklízečka z domu na Prinsengracht. Britská spisovatelka Carol Leeová zase tvrdí, že to byl jeden z bývalých obchodních partnerů Otty Franka. Muzeum, které se věnuje odkazu jedné z nejznámějších obětí holokaustu, ale v roce 2016 uvedlo, že je možné, že osm lidí, kteří se v budově dnešního muzea ukrývali od července 1942, nikdo neudal. Na úkryt mohla nacistická okupační správa přijít jen náhodou při razii, která souvisela s vyšetřováním kolem nelegální práce či falšování přídělových lístků. (čtk)
