Žít v obrazu. Malíř Jakub Špaňhel o benátském nebi, klučičích snech a energii promodlených míst

Patří k nejúspěšnějším českým výtvarníkům. Má osobitý, na první pohled rozpoznatelný rukopis, jeho díla jsou zastoupena v prestižních sbírkách a sběratelé netrpělivě čekají na jeho dosud nenamalovaná plátna v pořadníku. Jeho - v českých poměrech enormní - úspěch je zasloužený. Špaňhel je vynikající malíř a jeho malby architektury, chrámových interiérů, nočních krajin, lustrů nebo motýlů ze zahrady ve Svatém Janu pod Skalou, jsou jednoduše mistrovské. Mluvit ale v souvislosti s jeho tvorbou jen o zručné technice, by bylo trestuhodně málo, přitažlivost jeho děl spočívá především v tom, že dokáže zachytit to, co není viditelné a co si musí pojmenovat každý z nás sám: křehkost, melancholii - i cosi spirituálního.

Nejnovější série, kterou vytvořil pro výstavu v Trafo Gallery, vznikala na mimořádném místě - v Benátkách, v domě z 15. století, ve kterém si tento milovník starých časů pořídil ateliér. Benátky ho inspirují svým civilním, turistům ukrytým životem, bohatstvím kostelů a paláců – a také světlem, které není nikde jinde na světě.

Co vás do Benátek přivedlo?

Benátky mám rád od doby, kdy jsem tam začal po revoluci jezdit na bienále. Líbí se mi, že je to město na vodě, je v tom i kousek mojí dětské fantazie, jako malý jsem si představoval, že by bylo skvělé moct skočit z okna domu rovnou do vody. Jsem staromilec a rád se ohlížím do minulosti, sbírám staré věci a nábytek, mám rád historickou architekturu, umění – v tomhle jsou Benátky skvělé. Můj ateliér je v přestavěném renesančním paláci, Italové mi ho prodali jako 18. století, možná se báli, že bych 15. století nechtěl. Ale to se spletli (směje se). Je to nádherný dům, který má všechno, co mám rád: vysoké stropy, patinu – a výhled na vodu jako v tom mém dětském snu. Pořídil jsem si ten ateliér ne jako investici, ale jako umělecké dílo, připadá mi, že tam žiju život v obraze. Snažím se tam trávit aspoň týden v každém měsíci.

Jak se vám tam žije a tvoří?

Ten dům je na malém náměstí v centru, kam denně v 6 ráno přijíždějí lodě a začnou překládat náklad. Díky tomu se brzy probouzím, ale vyhovuje mi to, venku je krásné světlo, což je další z důvodů, proč jsem si to místo vybral. A pak samozřejmě kvůli renesanci – v Česku jsem nejčastěji maloval gotiku a baroko, v Benátkách pronikám do renesance, které tady tolik není.

Objevují se vám na plátnech jiné motivy než v Česku?

Jistě. Baví mě civilní život nočních Benátek, nejen ty honosné paláce, ale obyčejné domy – a hlavně jejich okna. To je benátský fenomén, na jednom domě vidíte okna od gotiky přes renesanci a baroko až po současnost, každé je jiné, ale proporce fungují. Kromě nočního města jsem začal malovat také madonky podle Giovanniho Belliniho nebo benátské lustry. Ty jsou úplně jiné než ty české, které maluju dvacet let, jsou barevnější a kýčovitější, ale k Benátkám patří.

Jak jste se sžil s místními?

Nemám talent na jazyky, umím mizerně anglicky a italsky vůbec. Ale nějak to tam nevadí, Italové taky neradi mluví anglicky, takže se dorozumíváme, jak to jde. Už tam mám pár oblíbených kaváren, místní na mě mávají na pozdrav, to je fajn. Benátky jsou v podstatě maloměsto, bydlí tam 20–30 tisíc lidí, a když tam jedete podesáté, začnete poznávat normální život.

Jaký je? Inspirují vás lidi na ulici?

To je další věc. Když člověk není extrovert – a to já nejsem – má vždycky potřebu trochu zapadnout a nevyčnívat. Tady v Česku v Jánu žiju jako ostatní na vesnici, chodím v pracovním oblečení, což jsou obvykle nějaké staré hadry. V Benátkách to nepřipadá v úvahu, všichni tam na sebe dbají, od prodavačů po bankéře. A Čechům se tam posmívají, že se do města oblékají, jako by šli na túru do hor. Takže když jdu ven na kafe, musím se oháknout, abych si nepřipadal nepatřičně. Oblečení, které jsem si tam původně přivezl do ateliéru, pravděpodobně skončí jako hadry na malování.

Projevuje se vaše inklinace k Itálii ještě nějak?

Rád se obklopuju starými věcmi, chodím po starožitnostech a sbírám starý nábytek i umění. Nejdřív jsem sbíral biedermeier, později barokní věci – intarzovaný nábytek, komody a sekretáře, stoly, židle... Teď bych chtěl v Itálii začít sbírat i renesanci, ty věci jsou ale samozřejmě vzácnější a dražší.

Potíž je v tom, že jsou to obvykle velké těžké kusy a k jejich manipulaci potřebuju pomocníka. Nedělám sochy, tak si říkám, že moje práce s nábytkem je moje sochařská činnost.

V Česku máte ateliéry ve Svatém Janu pod Skalou a v Praze na Vinohradech. Malujete v každém něco jiného, jsou to oddělené světy?

To byl původní záměr. Měl jsem představu, že si ateliéry rozdělím – že bych v jednom mohl dělat jenom velkoformátovou malbu, v dalším obrazy válečkovou metodou anebo pigmentové motýly, ale moje obrazy jsou spíš syntéza všech těch věcí dohromady, takže někdy použiju váleček, někdy pigment, a často to, co mám zrovna po ruce: maluju koštětem, různými hadry a věcmi, kterými se normálně nemaluje. Došlo mi, že to nejde oddělit a ve všech těch ateliérech musím mít rejstřík všeho. Maluju v tvůrčím chaosu, když je uklizeno, jsem nešťastný a hned musím svůj malířský nepořádek obnovit.

Lidé mají o dění v ateliéru často romantické představy – umělce vnímají jako někoho, kdo čeká na inspiraci a pak živelně tvoří. Malíři ale chodí do ateliéru většinou jako do práce – s jasnou vidinou, co a jak budou ten den dělat. Jak to máte vy?

Když jdu do ateliéru, vždycky zhruba vím, co budu dělat, pracuju v cyklech, v sériích. Styl práce se ale dost mění podle životní situace. Já to rozděluju na období před dětmi a s dětmi. Dneska vidím, kolik času, který šel efektivně využít v ateliéru, jsem v mládí promrhal v hospodách a na různých party a vernisážích… Na druhou stranu jsem nikdy netrávil čas v ateliéru od rána do večera, nikdy jsem tam jen tak nevysedával nebo se neválel na gauči s tím že „jsem v ateliéru“. Vždycky jsem tam maloval – a já pracuju dost rychle.

Dovede vás někdy inspirace jinam, než jste zamýšlel?

Mě skoro vždycky, jinak by mě to nebavilo. Pracuji s náhodou, nejsem konceptuální umělec a umím přemýšlet při tvorbě samotné. Někdy vím a někdy jen zhruba tuším, jak to dopadne. Nějaké dlouhé promýšlení a plánování u mě ale nefunguje, obrazy mi vznikají pod rukama a náhoda mě vede dál. Potřebuji hlavně zkoncentrovat energii. Malba je pro mě živelný proces a pořád mě překvapuje.

Zažíváte při ní okamžiky radosti?

Někdy okamžiky radosti, někdy vzteku a naštvání. Než vezmu štětec do ruky, docela mi to trvá. Nechce se mi začít. Vlastně se mi nejlíp tvoří, když cítím tlak, že to musí být hotové. V tomhle rozpoložení se ale rychle zkoncentruju. Maluju akrylem, který míchám s vodou, moje obrazy vznikají ve vrstvách. To je relativně rychlá technika, protože to dobře zasychá. A to vrstvení mi umožňuje, že se obraz v procesu tvorby několikrát změní. A buď to vyjde, nebo nevyjde. Někdy jsou to takové rychlovky, třeba moje černobílé kresby barvou – pocta Hollarovi nebo Reynkovi, grafikům, které mám rád. To jsou velkoformátové expresivní věci, které vznikaly úplně spontánně, bez možnosti to nějak opravovat.

Říkáte si někdy, že to jde mimo vaší kontrolu?

Někdy to tak mám. Vlastně to tak mám od malička, protože maluju od čtyř let a vždycky mi to šlo tak nějak samo. Člověk se při malbě dostane do nějakého zvláštního stavu. Moje malování řídí intuice plus nějaký rukopis a gesto – a já už to jenom tak koriguju.

Neděláte si žádné skici?

Neskicuju, všechno vzniká rovnou barvou na plátno. A přistupuju k tomu stejně, ať je to plátno 20 × 20 cm nebo 3 × 3 metry. Výsledek mě často samotného překvapí.

Jít na třímetrový formát bez skici vyžaduje docela odvahu, ne?

To mi lidi často říkají. A zrovna tohohle jsem se nikdy nebál. U spousty jiných věcí v životě odvahu nemám, ale u malby ano.

Vyrůstal jste v Karviné, vybavíte si nějaký konkrétní moment, kdy se projevil váš talent?

Vybavuju si, jak jsem jednou u babičky namaloval kohouta podle Josefa Lady – a babička a máma byly nadšené. Zalíbilo se mi to a od té doby jsem maloval denně. Máma byla učitelka a podporovala mě v tom, její partner byl sochař a ukazoval mi různé knížky o výtvarném umění. Měli jsme doma Dějiny umění od Pijoana, to byla v 80. letech klasika českých knihoven, fascinovaně jsem si je prohlížel. Vydrželo mi to hodně dlouho.

Šlo vám malování už tehdy rychle od ruky?

Šlo, já byl už na té základce vždycky první hotový. Pokaždé jsem měl dvakrát větší papír než ostatní děti – a vždycky jsem to měl raz dva. Maloval jsem pořád, vznikaly stovky věcí, dělal jsem pro sousedy výstavy. Už v dětství jsem se rozhodl, že budu malíř – a dál to neřešil.

Máte nějaké ty dětské práce schované?

Mám toho docela hodně. Naši to schovávali, taky mě ze školy pořád posílali na soutěže talentů, takže se leccos uchovalo.

A nacházíte v nich spojnice s dospělou tvorbou?

Ano – a někdy se až leknu, když mi dojde, jak málo se člověk v průběhu života mění, rukopis mám v podstatě stejný jako tehdy. Třeba jsem na nějakou výtvarnou soutěž kreslil továrnu a vepředu byli motýli – stejní jako na mých současných malbách. Odjakživa mě přitahovala architektura, to je taky moje celoživotní téma. Z dětství si pamatuju, že se mi hrozně líbily hromady uhlí, které jsme skládali na podzim u babičky. Fascinace tou masou toho černého kamene mi zůstala. Když jsem pak v rámci diplomky na AVU dělal velké černé obrazy, říkal jsem, že je to Karviná.

Za komunismu byla Karviná takové šedé průmyslové město, jaké na něj máte vzpomínky?

Mně se tam líbilo. Na střední uměleckou školu jsem jezdil vlakem do Ostravy a sledoval z okýnka ten zvláštní průmyslový kraj, všechno tam bylo kvůli těžbě uhlí přeorané, uměle vytvořené. Hodně jsem to tehdy kreslil.

Jaký jste byl kluk? Prožil jste v pubertě vzdor proti autoritám?

Samozřejmě jsem byl pankáč, ale takový umírněný, heslo No future mě neoslovovalo. Moje pankáčství se projevilo třeba tak, že když naši někam odjeli, pomaloval jsem doma zdi. Překvapivě to tam nechali – a je to tam dodnes. Já nebyl problémové dítě, to malování pro mě byl ventil, nechci říct terapie, spíš seberealizace a přirozená potřeba.

Když jste v osmnácti dělal zkoušky na AVU, ohromil jste prý komisi jako hotový malíř.

Myslím, že to bylo díky tomu mému rukopisu. Protože jsem malbu už docela dobře ovládal, nešel jsem ji studovat třeba k Sopkovi, ale nastoupil jsem do konceptuálního ateliéru k Jiřímu Davidovi a Milanu Knížákovi. Chtěl jsem se obklopit lidmi, kteří přemýšlí jinak a jejichž pohled na svět a umění mě může obohatit. To se mi splnilo, ale stejně jsem k té malbě dál inklinoval a jak Jirka David, tak Milan Knížák tohle chápali a nechávali mě malovat i mezi konceptualisty.

Tehdy jste založili s Františkem Matouškem a s Michalem Novotným uměleckou skupinu Luxus. To byla parafráze na Fluxus?

Jasně, to byla taková sranda. Bylo nás pět, kromě Matouška a Micla ještě Vilém Kabzan a David Adamec. Náš program byl malovat obrazy „do luxusních interiérů“. Všichni jsme byli obyčejní kluci z běžných rodin, nikdo neměl prachy, a vůbec jsme netušili, že se tím jednou budeme seriózně živit. Všichni ti spolužáci byli starší, předtím nemohli z politických a jiných důvodů studovat. Byly s nimi zajímavé diskuse, žili jsme intenzivně.

Jaká byla 90. léta na AVU? Nebo spíš – co si z nich pamatujete?

No právě… Bylo to dost divoké, večírky, výstavy, party. Ve škole po nás navíc nikdo nic moc nechtěl, takže nás to přirozeně táhlo do té hospody… Vyústilo to v divoké alkoholové období. Alkohol pro mě ale vždycky byl společenská věc, nikdy jsem ho nepoužíval jako stimul k práci, na malování se potřebuju stoprocentně soustředit. Buď jsem maloval, nebo pil, takhle to šlo ve vlnách. Tenhle životní styl jsem ukončil ve třiatřiceti.

Tehdy jste měl obrovský ateliér na Václavském náměstí s Jiřím Dokoupilem a Petrem Pastrňákem, jak jste se k němu dostali?

To byla šťastná náhoda. Měli jsme tisíc metrů čtverečních v bývalých tiskařských závodech na Václavském náměstí 13 – tři obrovské haly a výhled na Hradčany. Ten ateliér byl výjimečný i tím, že byl propojený se společenským životem, proběhla jím spousta zajímavých lidí, chodili tam za námi sběratelé, pořád se tam něco dělo.

On tam za vámi přijel i slavný galerista z Curychu Bruno Bischofberger. Ten se objevil i ve filmu o Basquiatovi a hrál ho Dennis Hopper. Jak k tomu došlo?

Bischofberger tam jezdil za Jirkou Dokoupilem, prodával jeho věci v zahraničí. Já mu jen jednou něco ukázal a daroval svůj katalog. Líbilo se mu to, ale to je všechno. Byl to známý Jirky, znali se z New Yorku, kde Jirka v 80. letech žil a setkával se s uměleckou scénou, právě s Basquiatem, s Warholem... Jirkovi Dokoupilovi vděčím za hodně, dělal jsem mu asistenta a pomocníka a hodně se od něj naučil. Spolupráce s ním byla moje druhá – praktická – akademie. Od té doby jsem si vždycky pronajímal velké ateliéry, abych tam mohl dělat velkoformátové věci.

Dnes patříte k nejúspěšnějším malířům v Česku, na vaše nenamalované obrazy jsou pořadníky, uživíte se bez problémů volnou tvorbou. Kdy se to ve vašem případě rozjelo?

S tímhle jsem nikdy problém neměl. Moje obrazy měly pozitivní odezvu vždycky a už na střední a pak na akademii jsem je prodával. Z toho, že se dneska čeká i na moje nenamalované obrazy, mám samozřejmě trošku stres, ale zvykl jsem si na to a pracuju zodpovědně – živím rodinu, tak prostě dělám. Jsem rád, že to jde zatím tak hladce a byznys nemusím řešit. Malovat do šuplíku by mě nebavilo.

Zajímají vás vaši sběratelé, nebo je vám jedno, kam se obraz z ateliéru vydá?

Zajímají mě zejména ti, kteří si mě našli už v začátcích, když mi bylo nějakých pětadvacet, a chodili za mnou do ateliéru čistě ze zájmu. S většinou z nich jsem stále kamarád. Dneska kupují umění různí investoři, obrazy se považují za komoditu, ale to je OK, to mě živí. Moje obrazy žijí svým životem a já dávno ztratil přehled, kde všude jsou.

Stane se, že se s nějakým obrazem nedokážete rozloučit?

Neberu to takhle emocionálně, ale spíš se záměrně snažím schovávat si ukázku z každého cyklu, abych měl zachycený vývoj. Taky se snažím pár věcí uchovat dětem, aby to všechno nezmizelo.

Sledujete současnou českou výtvarnou scénu?

Co se týká nejmladší generace, moc ne. Tam mi už ujel vlak, nerozumím tomu a vnímám u těch děl často příliš velký vliv technologií a počítače, toho vrstvení vjemů. Tenhle svět není můj. Já mám pořád rád klasickou malbu, „ušpiněné obrazy“ třeba Josefa Bolfa, Vladimíra Skrepla, Petra Pastrňáka nebo Jirku Dokoupila, o kterém už byla řeč.

Vyměňujete s nimi díla? Co vám doma visí?

Současností se téměř neobklopuju, i když pár obrazů taky mám, třeba dalšího oblíbence Jana Knapa, ten je mi hodně blízký. Ale jinak kupuju staré lidové umění, kromě toho nábytku také keramiku, porcelán, podmalby na skle z 19. století i starší. Vybírám to čistě pocitově podle svých estetických kritérií, jsou to vesměs anonymní díla, ale mnohdy špičkově udělaná, zkoumám jejich barevnost a mnohdy oprýskané povrchy, které mohou působit až abstraktně.

Koho z klasických malířů - starých mistrů - máte nejradši? Po stránce technické a po obsahové?

Po obsahové to moc nezkoumám, náměty malířských děl jsou víceméně náboženské – a já nejsem kunsthistorik. Zkoumám na nich právě tu techniku, jak jsou namalované. Můj favorit číslo jedna je odjakživa Rembrandt, pamatuju si, jak jsem ho viděl ve středoškolských letech v londýnské Národní galerii poprvé naživo, to byl obrovský zážitek. Stejně se mnou tehdy zamávala první návštěva pařížského muzea Louvre a setkání s Monou Lisou. Leonarda da Vinciho jsem měl samozřejmě nastudovaného, Monu Lisu mnohokrát překreslenou a v Paříži jsem si ji konečně pořádně prohlédnul naživo. Teď se v Benátkách často chodím dívat na Tiziana a jeho Pietu do Akademie, maloval ji až po osmdesátce a je to mimořádně silné dílo.

Máte malého syna a dceru, ovlivnilo rodičovství vaší tvorbu?

Docela zásadně, protože mi děti změnily životní rytmus. Uvědomil jsem si to na výstavě v brněnské Adam Gallery ze sbírky Richarda Adama, kde jsem měl asi 50 velkých obrazů a úplně jsem na nich ten předěl viděl. Ubylo nočních krajin, přibyla nová témata: přestěhovali jsme se na venkov, dostal se mi tam ten Reynek, traktory a jiné vesnické motivy, po narození dětí jsem taky začal hodně malovat motýly. Já svoje děti nemaluju, ale najednou jsem pociťoval touhu udělat něco něžného a křehkého – a to se v téhle sérii promítlo.

Proč je nemalujete?

To nedokážu vysvětlit, asi na to nemám odvahu... Maluju místo nich ty motýly a vlastně se díky tomu i vracím k motivu ze svého dětství, kdy mě entomologie zajímala, kdy jsem motýly sbíral a maloval. Řekl jsem si, že si vytvořím takový atlas místních motýlů, kteří létají naší zahradou, maluju bělásky, žluťásky, babočky, asi deset místních druhů.

Zdědily po vás děti výtvarný talent?

Myslím, že ano. Kreslí oba rádi, a Adámek má navíc úplně stejný rukopis, ten tah, to je, jako by to malovala stejná ruka, až mě to udivuje. Sofinka má zase bezvadnou prostorovou představivost, od malička jí nedělalo problém něco vystříhat a pak z toho poskládat třeba klavír, vyráběla si různé interiéry, na to je šikovná.

V souvislosti s vámi si každý vybaví obrazy chrámů a jejich interiérů, podobizny světců - jste věřící? Je to pro vás téma?

Jsem z Karviné, moje babička je napůl Polka, katolička, a já jsem zvyklý od malička chodit do kostela. Sice nejsem praktikující katolík, nejsem ani pokřtěný, ale kostely jsou mi blízké a v Benátkách do nich chodím každý den. Líbí se mi, jak jsou katolické chrámy narvané uměním, že to není jen architektura, ale plastický obraz někdejšího světa, kdy byl kostel střed světa, na jeho stavbu šly enormní peníze a umělci mu dávali maximum energie. V Benátkách si můžu jít prohlédnout každý den jiný kostel, z těch nejznámějších mě fascinuje San Marco, maluju tenhle chrám zevnitř i zvenku, což jinak často nedělám. Mám rád temně zlatou mozaiku, která je uvnitř, celá ta stavba je impozantní.

Co v kostele zažíváte?

Mám rád tu dějinnou kontinuitu. Promodlená místa jsou nabitá energií lidí, kteří už tu dávno nejsou... V kostele mívám tendenci se polepšit, pak samozřejmě vyjdu ven – a už je zase všechno jinak. Ale ta energie tam jednoznačně je a to mě přitahuje.

Snažíte se na ji obrazech zachycovat?

To je strašně těžké a nelze to racionálně naplánovat. Ale snad je v tom světle, které prochází skrz okna, i něco metafyzického, co se s tím fyzickým světem propojuje.