Není osvobození jako osvobození. Středoevropská paměť mezi Berlínem a Moskvou

„Příběh druhé světové války nás má spojovat, nikoli rozdělovat,“ hřímal během oslav osvobození Bratislavy slovenský premiér Robert Fico. Ve skutečnosti byl jeho projev jedním z mnoha příkladů toho, že 2. světová válka představuje i 80 let od jejího ukončení významnou dělicí čáru, která prochází napříč Evropou, ale i napříč řadou společností.

Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během oslav „Victory Day“, správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem. Je tu také příběh sovětský, dnes ruský, s rudým praporem hrdě vlajícím na Reichstagu, v němž mu nesmírné oběti „sovětského lidu“ ve Velké vlastenecké válce zajistily posvátný status „věčného vítěze nad fašismem“. Paradoxně i Německo je vlastně morálním vítězem – jako snad první národ v dějinách, který vinu za vlastní zločiny a následné pokání umístil do centra své identity.

Ale pak je tady ještě šedá zóna. Zóna, jejíž příběh zůstával po desetiletí ve stínu těch velkých vyprávění o válce – ať už to byl anglosaský a sovětský příběh odolnosti a vítězství, židovský příběh obětí, nebo německý příběh pokání a znovuzrození.

V této zóně jsou země, které se v roce 1945 či později dostaly do sovětské sféry vlivu, a jejich vlastní příběhy tudíž zakryl oficiální příběh povinné vděčnosti za osvobození „slavnou Rudou armádou“, v němž vlastní role pasivního objektu osvobození byla občas vynucená a občas pomáhala i zapomenout na epizody spolupráce s nacistickým Německem.

Tato spolupráce mohla mít různé důvody: slovenská vůle po sebeurčení, maďarská touha odčinit Trianon, baltská, kavkazská či ukrajinská nenávist k ruské nadvládě, ruská nenávist k bolševikům (snadno zapomínáme na stovky tisíc etnických Rusů, kteří bojovali v německé armádě). V této šedé zóně mohly ovšem skončit i země, které se žádnou organizovanou formou spolupráce s německým nacismem neušpinily, jako je Polsko, které se po desetiletí nemohlo oficiálně vztahovat ke dvěma nejsilnějším momentům svých válečných dějin – katyňskému masakru a varšavskému povstání –, protože zpochybňovaly příběh bratrství se Sovětským svazem.

V této šedé zóně i vítězství mělo příchuť hořkosti, což se projevilo i ambivalentním pohledem na západní spojence.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od středy 30. dubna je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.