Kult britského NHS, dějinný úspěch levicového nacionalismu
KOMENTÁŘ
Podle objektivních měřítek i anekdotické evidence přitom britské zdravotnictví z mezinárodního srovnání vychází někde v intervalu „průměrný“ a „horor“. Ilustrační snímek
Foto: Shutterstock
1
Premiér Petr Fiala opět pochválil svoji vládu. V posledních dnech se stal terčem silné kritiky i posměchu, když mluvil o tom, že Česká republika může v příštích ...
V Británii v těchto dnech oslavují výročí nejuctívanější instituce této země. Není to ani zvlášť kulaté výročí – 75 let –, ale oslavy jsou intenzivní. Oslavencem je britský zdravotní systém NHS. Tedy „náš NHS“, jak je takřka bez výjimky oslavenec nazýván. Je to nebývalý úspěch moderního nacionalismu.
Britské zdravotnictví samozřejmě není jediný bezplatný všeobecný zdravotní systém na světě. Ten je dnes normou ve všech evropských, mnoha asijských a dalších zemích. Není ani první. Podle Wikipedie jej pět zemí mělo dřív. Přičemž všude včetně Británie ty systémy vyrůstaly z částečných systémů nemocenského a zdravotního pojištění a tady bylo průkopníkem Bismarckovo Německo. Ale jen ten britský systém je „náš“.
Britové rádi cestují a usazují se v cizině i rádi nakupují zboží z dovozu (kolébka průmyslové revoluce taky jako jedna z prvních zahájila trend deindustrializace), takže nemají problém s představou, že jinde dělají věci jinak a často líp. To se ovšem netýká „našeho NHS“.
Když se v roce 2012 v Londýně konaly letní olympijské hry, zahajovací ceremoniál vyplnila velká show s filmovou projekcí v režii známého režiséra Dannyho Boyla. Ztvárnění nejmytologičtějších scén z historie Britských ostrovů bylo každému srozumitelné, každý nadšeně mluvil o tom, jak se Boylovi podařilo získat pro účast královnu Alžbětu ve scéně s Jamesem Bondem. V části věnované moderním dějinám byl ovšem jeden bizarní moment s nemocničními postelemi. Dával smysl jen Britům – bylo to připomenutí vzniku „našeho NHS“. Jen pár zemí na světě disponuje dějinami s tolika univerzálně známými motivy jako Británie. Zařadila by některá z těch ostatních zemí do podobné show připomínku svého zdravotnictví?
Asi ne, ale v Británii je „náš NHS“ podle průzkumů respektovanější institucí než monarchie i armáda.
Systém státní zdravotní péče National Health Service zřídila v roce 1948 první poválečná labouristická vláda a povedlo se jí ho propagandisticky zúročit tak, že to ve srovnatelných zemích nemá obdoby. Zatímco podle objektivních dat se Británie vzpamatovávala z druhé světové války nejpomaleji v západní Evropě (přídělové hospodaření s potravinami skončilo až v roce 1954), v myšlenkách britského lidu žije jako doba aspoň jednoho velkého úspěchu.
Úspěch to byl tak velký, že ho museli akceptovat i konzervativci – Margaret Thatcherová byla ochotná uvažovat o privatizaci téměř čehokoli, ale o NHS ujišťovala, že „je v konzervativních rukou v bezpečí“. Konzervativní politici to od té doby pořád opakují, a stejně v tom vůči nim přetrvává stín nedůvěry – takový byl úspěch labouristů.
Podle objektivních měřítek i anekdotické evidence přitom britské zdravotnictví z mezinárodního srovnání vychází někde v intervalu „průměrný“ a „horor“. Například ve zprávě výzkumné organizace Nuffield Trust z roku 2018 čteme, že „NHS nemá tak dobré výsledky, jak tvrdí jeho příznivci, ani tak špatné, jak často prohlašují jeho kritici. V porovnání se zdravotnickými systémy v podobných zemích má některé výrazné přednosti, ale taky některé nepominutelné slabiny.“ Na straně úspěchů pak zpráva uvádí, že NHS dobře zvládá dlouhodobou léčbu cukrovky a ledvinových onemocnění a že je pro uživatele hodně levný. Na straně pasiv čteme, že NHS si vede „podprůměrně v léčení osmi nejčastějších příčin smrti z dvanácti“ a je třetí nejhorší z osmnácti vyspělých zemí v počtu úmrtí, jimž šlo vhodnou léčbou zabránit. A to je establishmentová instituce, ve zprávách konzervativních či libertariánských think-tanků (a v dojmech některých imigrantů) vypadá systém podstatně hůř. Ale to má na Brity asi takový dopad, jako by u nás mělo zveřejnění studie, že české pivo je podprůměrné.
Už ministr vlád Thatcherové Nigel Lawson kdysi prohlásil, že NHS je náboženství. Komentátor Ed West na to konto poznamenává, že když Britové někde veřejně sdělují, že prodělali úspěšnou operaci nebo že se jim narodilo dítě, tak „za toto životní štěstí neděkují lékařům, ale NHS“.
Ekonomická redaktorka časopisu Spectator shromáždila na Twitteru nejvýraznější příklady kultu NHS, jak se s nadcházejícím výročím objevovaly. Již před týdnem zařadily večerní zprávy BBC segment o tom, že dětský pěvecký sbor nemocnice v Cambridgi zapěl „Happy birthday NHS, happy birthday to you“. Ještě předtím zveřejnili pořadatelé známého festivalu v Glastonbury video, jež zachycuje z dronu land art na ploše, která v příštích dnech hostila diváky – „Stojíme s NHS“ hlásal ohromný nápis na trávníku (a písmena NHS byla zasazena v srdíčku v LGBT+ duhových barvách).
V pondělí zveřejnil video labouristický lídr Keir Starmer. „Chci ti říct ,všechno nejlepší k narozeninám a díky‘,“ oslovil tuto státní organizaci (angličtina má pro druhou osobu jediné zájmeno, ale oslovení Boha a NHS překládáme tykáním). Vypočetl, kteří jeho rodinní příslušníci pracují pro NHS (zřejmě všichni); jeho matka pracovala jako sestra, „dokud nebyla na práci příliš nemocná a NHS, jenž byl jejím živobytím, se stal její spásou“. Jakýsi jiný labourista pak říká to, co každý labouristický politik, když labouristé nejsou u moci – že „NHS dnes hrozí nebezpečí“. Pak zopakuje přání k narozeninám a naváže „naším slibem NHS“.
Středeční vydání večerníku Manchester Evening News vyšlo s velkým titulkem přes celou titulní stranu: „V NHS jsme zrozeni, v NHS umíráme. Po 75 letech musíme bojovat za náš NHS…“ To je další opakující se motiv – za NHS se musí vést boj. Tak jako v podobných heslech z naší socialistické minulosti (boj za mír, boj o zrno…) je přesná povaha té bojové činnosti nespecifikovaná, důležitá je ta naléhavost a odhodlání.
Rozhlasová stanice BBC Radio 5 takto prezentuje názorový příspěvek dr. Hussaina Al-Zubaidiho: „Aby NHS přežil, je životně důležité, abychom přijali odpovědnost za svůj životní styl. Je na nás, abychom NHS pomohli pokračovat.“
BBC rovněž referuje o tom, že princ William a vévodkyně Kate navštívili první lidskou bytost zrozenou v NHS. Člověk se až ostýchá konstatovat, že na obrázku je úplně normální pětasedmdesátiletá paní.
To všechno jsou ukázky toho, jak se náboženský prvek vkrádá do v podstatě stále ještě civilních projevů. Ale včera dopoledne proběhla ve westminsterském kostele přímo mše za NHS. „May Parsonsová, zástupkyně hlavní sestry, která v prosinci 2020 podala pacientovi první covidovou vakcínu na světě, ponese v čele procesí do katedrály svatojiřský kříž,“ čteme v programu. Doprovázet ji měly další symbolicky vybrané postavy, sedmnáctiletý učeň-saniťák, „který chce pracovat v NHS“, a jedna z prvních úřednic NHS. Ministr zdravotnictví, hlavní sestra a několik dalších zdravotnických funkcionářů proneslo modlitby za NHS.
Je to při pohledu zvenčí celé poněkud přihlouplé – tímto způsobem by se neměly uctívat lidské výtvory, natožpak státní instituce, jaké mají všude jinde na světě. Ale národy potřebují příběhy, jež jim dávají pocit příslušnosti k celku, vědomí, že je něco spojuje, že na něco můžou být společně hrdí a společně se o to bát. Můžeme si říkat, že by takováto emocionální energie měla být přiměřeněji zaměřena na něco jiného a takto může vést nanejvýš k neefektivní alokaci zdrojů. Na druhou stranu můžou národy sdílet i horší příběhy, třeba že jsou nadřazená rasa, jež má vládnout světu, nebo že jim pořád někdo ubližuje a okrádá je.
00:02
