Otec to odmítání po revoluci strašně špatně nesl, říká Beatrice Landovská

Beatrice Landovská vydala v roce 2019 autobiografický titul Nikdy není pozdě na šťastné dětství. S notnou dávkou humoru se ohlédla za svým dětstvím s bohémskými rodiči, hercem Pavlem Landovským a scénografkou a dramatičkou Helenou Albertovou. Na knihu nyní naváže. V rozepsaných memoárech s pracovním názvem Všechno bylo jinak vylíčí další dekádu svého života.

Navážete na vzpomínky Nikdy není pozdě na šťastné dětství?

Navážu, i když to nebude jednoduché. V druhé knize píšu o letech 1976 až 1986, je to deset let od mých čtrnácti do čtyřiadvaceti. Jsou to na zpracování a uchopení nejtěžší roky, nejen proto, že každý člověk prožívá toto období většinou jako složité, ale i proto, že v mém životě sem patří i témata související se společenským tlakem, který jsme jako děti nepohodlných občanů pociťovali. Na to pak navazují i morální problémy související s tehdejším fenoménem „donašečství“, které hojně prokvétalo celou společností, ba co vím, i mou vlastní rodinou. Další dramatické téma souvisí s takzvanou akcí Asanace, která vyhostila během několika let ze země mnoho mých důležitých lidí, otce, nejlepší kamarádku, přátele stejně staré jako já. Se všemi jsem se loučila „navždy“. Navíc jsme byli skoro po celou dobu pod tlakem, „ať táhneme taky“, což při snížených možnostech seberealizace člověku na radosti nepřidá. Přesto bylo i v tomto období mnoho věcí krásných, lásky, plesy, samizdaty, koncerty, výstavy, život v disentu s přáteli, s nimiž nás žádná událost nerozdělila, sranda u divadla, v podstatě jeden dlouhý večírek, když se to tak vezme z druhé stránky a s odstupem let… Bude těžké psát upřímně a „nepřivést do hanby bližního svého, ale raději sebe samého“, jak praví jedno židovské přísloví, ale hodlám se o to pokusit.

V první knize ohledáváte své dětství a nutno dodat, že děti disidentů, chartistů, bohémů z uměleckého prostředí neměly běžné dětství. Spisovatel Jáchym Topol třeba vzpomínal, jak ho i s bratrem rodiče nechali na Hrádečku u Havlů a vrátili se pro ně až za pár dnů, aniž jim cokoli vysvětlovali. Obdobné vzpomínky jsou i ve vaší knize. Dalo se to vůbec brát jako dobrodružství, nebo jste toužila vyrůstat v prostředí jako vaši spolužáci?

Chtěla jsem mít dětství jako ti ostatní. Toužila jsem po obyčejných rodičích, banálních zážitcích, stejném oblečení a dovolených, jako měli ti druzí. Ale celá společnost tehdy zacházela s dětmi jinak než dnes. V prostředí, do kterého jsme se narodili my, to bylo jinak, než to bylo tehdy běžné, a úplně jinak, než je to běžné dnes. Děti tehdy rostly trochu jako dříví v lese, ale my se sestrou jsme, paradoxně, v útlém mládí byly pod vlivem prarodičů vedeny velmi důsledně. A úplně jinak to pak vypadalo, když jsme zůstaly jenom s maminkou a občasným vlivem otce, než musel odjet navždy. To jsme samozřejmě neměly žádné standardní zážitky ani žádné jistoty, zato jsme byly pořád v kontaktu s mnoha dospělými osobnostmi, které tehdy ani nenapadlo před námi něco skrývat, ať šlo o politické postoje, filozofické úvahy, nebo milostné záležitosti. Naši rodiče byli velmi svobodní a většinou si dělali, co chtěli. Tím jsme se ale se sestrou dostaly do zajímavých a dobrodružných situací, později mezi děti s podobným původem. A vlastně ve výsledku jsme prožily bohaté a šťastné dětství.

Vaše školní docházka byla ovlivněna i tím, jak vnímalo okolí odlišnost vašich rodičů, nejen jejich oblečení a tuzexové automobily, ale i jejich nestandardní chování a později fakt, že byl váš otec „zakázaný a nežádoucí“. Jistě s tím souvisela i skutečnost, že jste později chodila na gymnázium až v Dobříši...

Ano, dojížděla jsem dva roky na Dobříš, protože mě prostě v Praze nechtěli přijmout na žádnou školu. Jezdila jsem každé ráno pětačtyřicet kilometrů dělnickým autobusem, ve kterém ovšem neseděl ani jeden dělník, ale byli to samí doktoři a profesoři, dva studenti a jedna překladatelka. Všichni si hned, jak se autobus rozjel ze Smíchova, nasadili brýle a dali se do čtení… Na dobříšském gymplu byli většinou výborní učitelé. Polovina z nich jezdila právě tím ranním autobusem… Měli jsme tam zvláštního ředitele, pana Oliče, vzdělaného a kultivovaného člověka, jediného ředitele nestraníka ve středních Čechách. Jak mohl být tehdy ředitelem, jsem zjistila mnohem později a píšu o tom ve své rozepsané knize.

Ve třetím ročníku jste nicméně přešla na gymnázium v Radotíně, kam také chodily děti občanů nepohodlných režimu, děti chartistů. Mezi vašimi spolužáky byl Jáchym Topol nebo Milena Grušová, o dvě třídy níž chodil Filip Topol. Byli jste tehdy pod dozorem?

Ano, a proto jsme tam mohli chodit. Dobře si vzpomínám na naši ředitelku Drahomíru Irglovou, která podle všeho spolupracovala s StB, tím pádem jsme mohli studovat a udělat si maturitu. Když jsem se do Radotína po dvou letech dojíždění na Dobříš hlásila, nehnula ani brvou a řekla, že nevidí důvod, proč bych u nich nemohla studovat, protože žádného Pavla Landovského nezná… V tom roce, kdy vznikla Charta 77, bylo na tuto školu přijato několik dětí chartistů, aby se nesytily západní stanice informacemi o nespravedlivém režimu. Šlo o pár nejkřiklavějších případů dětí známých disidentů, které byly přijaty ke studiu a zároveň byly pěkně pod kontrolou. Na všechny „problematické“ studenty byl v ředitelně založený spis, který jezdila StB jednou za čtvrt roku kontrolovat. Pamatuji se, když jednou zase přijeli, naložili uprostřed vyučování Jáchyma Topola a odvezli ho, sedmnáctiletého, k výslechu do Bartolomějské, kde ho drželi až do večera, a dokonce mu prý dali facku. My ostatní tehdy ve škole jsme zůstali zkoprnělí hrůzou. Nicméně Jáchymův táta Josef Topol, Milenin otec Jiří Gruša nebo rodiče Hanky Skoumalové, to byli intelektuálové, ty znala jen vybraná skupina z řad inteligence, podle tváře málokdo, ale můj táta byl „lidovej ksicht“ a zpěváky a herce oni trestali obzvlášť důsledně, protože ty národ miloval. Táta měl první zákazy už v roce 1972, protože byl permanentně nepřizpůsobivý, v roce 1976 dostal nakonec zákaz působit i v Činoherním klubu, což byl hlavní a poslední zdroj jeho obživy. V té době se však už tajně připravovala Charta 77, a protože byl Václav Havel jeden z tátových „základních“ kamarádů, logicky u toho táta nemohl nebýt. Jeho povaha ho vždycky vedla tam, kde se něco dělo, zákazy a politické aktivity ho nemohly minout… Po lednu 1977 nastala opravdová štvanice: i o tom se pokouším napsat v nové knize. Nakonec táta po dvou letech odjel na 720 dnů do Vídně, ale zbavili ho občanství, hned jak vytáhl paty.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálu 30 rozhovorů, který je právě v prodeji. Objednat si jej můžete zde.