K výročí 21. srpna jsme z našich oficiálních míst opět slýchali důvody, proč se má pomáhat Ukrajině proti Rusku. Kromě podpory státní suverenity a mezinárodně ...
Slovo mainstream patří k těm hojně užívaným výrazům, mám ale vážnou pochybnost o tom, jestli ještě vůbec mají nějaký význam. Dřív se za mainstream dal označit nějaký soubor většinově šířených a sdílených postojů a hodnot. To, co je nejběžnější – v politice, médiích, hudbě, módě, myšlení. A vůči tomu mainstreamu se pak vymezovaly různé menšinové proudy a subkultury, zpochybňovaly ho a podvracely. Dnes se ale ten termín používá skoro výhradně v pejorativním významu, jako kdyby se jím říkalo „nemyslící stádo“, slouží k tomu, aby vynikla, ach, tak výrazná individualita a rebelská nátura toho, kdo se vůči mainstreamu slovně vymezuje. „Papírový tygr“, před nějž je možné si neohroženě stoupnout a předvést svou kulturistickou sestavu, aniž by to nutně znamenalo vystavit se ohrožení.
Ovšemže dál existují nějaké převládající postoje sdílené v různých prostředích – akademickém, ekonomickém, kulturním, v různých společenských a politických hnutích a dalších sférách – a uvnitř nich existují silné tendence k dohledu a hlídání hranic přípustného, „našeho“, vyhroceným případem je „kultura rušení“. Ale ta stará dichotomie mainstream versus okraj může být dnes spíš matoucí, víc zamlžuje, než by objasňovala. Pokud by někdo k mainstreamu snad náhodou patřil, radši to nepřizná. Je to v rozporu s chápáním sebe sama jako odvážné individuality, která většině vmete „svou pravdu“. Skoro všichni jsme si na sociálních sítích přečetli přehluboké moudro o tom, že s proudem plují jen mrtvé ryby, možná jsme to i lajkovali, tak kampak na nás s mainstreamem. V koutku duše většiny těch rozhodných bojovníků proti mainstreamu pak bývá touha se tím mainstreamem jednou stát.
Americký dramatik a publicista mladší generace Matthew Gasda přišel s výstižným termínem, který by slovo mainstream mohl nahradit. Pro časopis American Affairs napsal článek, který se jmenuje K oživení americké kultury. Je to název jako pro manifest a Gasdův text tomu docela odpovídá. Je psaný s až romantickou vášní a formuluje teze, která mohou mít širší platnost než jen pro svět umění a pro Ameriku (jakkoliv se dotýká i otázek specifických pro uměleckou tvorbu a americkou situaci). Tu cestu k oživení popisuje způsobem pro někoho možná naivním nebo vágním, snaží se ale popsat problém nebo stav, ze kterého se není možné dostat nějakým politickým nebo takzvaně praktickým řešením, to pak člověku moc jiného než „naivní“ idealismus nezbývá. Namísto o mainstreamu mluví o samestreamu (od anglického same – stejný).
„Protože mainstream je mrtvý, měli bychom vytvořit novou kategorii, která by zaujala jeho místo. Mohli bychom ji nazvat ,samestreamovou kulturou‘. Je to místo, kde mizí rozlišení na vysoké a nízké, dobré a špatné, kde formát (telefon) všechno formuje do stejné zkušenosti. (...) Nekonečné samplování samestreamu je v základu vykořeněné, odhmotněné a předurčené k bezvýznamnosti. Oddělená od každodenní praxe memorování (zvnitřňování), rozhovoru, psaní dopisů, reflexe a (tichého) usebrání je samestreamová kultura věc věcí postrádající hmotnost, světlem, jež nevyzařuje. Je to kulturní konverzace, jež nepřináší žádnou změnu, žádnou moudrost.“
Mluvit o současné kultuře, kulturní válce, veřejné debatě, diskurzu a podobně jako o nekončícím proudu stejného se může zdát ve zjevném rozporu s realitou. Pro ni přece není typická homogenizace, zestejnění, ale naopak čím dál obtížněji překonatelné rozdělení a atomizace, nesmiřitelné spory, o nichž se nedá říct, že by v nich nešlo o nic. Naopak, často v nich přece jde o hodně a to, jak dopadnou (dočasně nebo dlouhodobě), bude mít závažný faktický vliv. Na jiné úrovni se ale o tom samestreamu, myslím mluvit dá. Jako o jistým způsobem nadosobní mašinerii, jež si všechnu tu zdůrazňovanou různost přisvojí a přizpůsobí, zařadí do proudu, v němž ty protichůdné postoje a stanoviska budou sloužit stejnému účelu, tedy udržovat samu sebe v chodu, přizpůsobovat tomu nejenom slova, ale i ty, kdo je formulují, ba i jen čtou, proměňovat je k obrazu svému. Dělat z nich tak zaujaté svou domnělou různorodostí, až nejsou schopni vnímat svou ubíjející stejnost, vytržené a hozené do proudu, v němž se budou dusit, a jako jediná možná kotva či záchranné lano se jim bude zdát jejich řev. Všechny ty výkřiky se pak spojí do jednoho ohlušujícího zvuku, v němž už bude lhostejné, proč kdo řve, podstatná bude jen realita řvaní.
Nepíšu to z pozice nezúčastněného pozorovatele, ale člověka, který asi taky prochází tou proměnou, někdy si i uvědomuje, že jediný způsob, jak ji zastavit, je vzdát se určitých iluzí, pofiderních výhod, jež člověku zapojení se do samestreamu přináší. Napíše se to snadno, ale... znáte to. Ironie toho, že osudem těchto řádků je stát se titěrnou částečkou toho proudu, mi neuniká.
00:07
