Čína nám do našich hodnot mluvit nebude. Kdo má držet prapor nové, silné Evropy?

Kdybychom vybírali dosavadní evropské slovo letošního roku, byl by to „budíček“. Hrozba amerického odchodu z pozice garanta evropské bezpečnosti, či dokonce „aliance USA–Rusko“ způsobila záchvat paniky, ale také volání po evropské emancipaci.

Budíčků Evropě zvonilo už hodně, před J. D. Vancem na mnichovské bezpečnostní konferenci byl Putinův projev z roku 2007, kde definoval ruské imperiální ambice (a konsekventně je poté realizoval), nebo projev Roberta Gatese (Obamova tajemníka pro obranu) z roku 2011, kde jasně zaznělo, že Evropané musejí na sebe vzít větší díl zodpovědnosti za kolektivní bezpečnost. Evropu neprobrala ani anexe Krymu (Nord Stream 2 se začal stavět po ní). Ruská „plnohodnotná“ invaze z roku 2022 sice donutila nakonec země EU k nečekané aktivitě, nicméně její velká část, jako německá Zeitenwende, obsahovala nakonec více slov než činů. Současná „budíčková nálada“ jen potvrzuje, že opravdové emoce a vůli k jednání v rámci „staré Unie“ nakonec vyvolává nikoli ruská, ale americká hrozba.

Nelze samozřejmě zpochybňovat, že opakování ruské rétoriky ve vztahu k Ukrajině z úst prezidenta Trumpa a jeho týmu je hodně varovný signál. Stejně tak jako nelze zpochybňovat, že vyjednávací styl Washingtonu připomíná směs cynismu a primitivismu, známou třeba ze seriálu z prostředí amerického velkého byznysu Succession, spíš než z diplomatického provozu. Zároveň tyto výjevy probouzejí dobře známé archetypy. „Antiamerikanismus je lingua franca západní Evropy,“ psal už před dvaceti lety Andrei Marcovits. A hraje tím pádem i klíčovou roli při vytváření diskurzu „evropské emancipace“. Nikdy nebyly evropské intelektuální elity tak přesvědčené, že právě nyní „vzniká evropský národ“, jako během protestů na začátku roku 2003, kdy Bushova invaze do Iráku oživila opět obraz „brutálního a cynického amerického burana“, pevně zakořeněný v západoevropské kultuře. Řada intelektuálů v čele s Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou psala tehdy o „zrození evropského národa“, nebo aspoň „společného evropského veřejného mínění“. Ze stejných důvodů o dvacet let později tak velký entuziasmus vyvolalo přihlášení se k myšlence „evropské nezávislosti na USA“ z úst čerstvého vítěze německých voleb Friedricha Merze.

Mezi těmito hlasy poměrně málo pozornosti získal Slavoj Žižek, hvězda levicových intelektuálních kruhů, který publikoval esej Osud se na nás neusmívá, Evropané. Možná proto, že Žižek, známý svým nekonformním myšlením, otevřeně vyslovil několik věcí, které měly spíš zůstat nevysloveny.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.