Vítězství demokracie hluku. Příhoda z hostince

KOMENTÁŘ

Vítězství demokracie hluku. Příhoda z hostince
Za chvíli mi paní z kuchyně přinesla pivo a koprovku a já opravdu myslel, že jsem nalezl ráj... Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Byla to taková krásná hospoda, jaká se už pomalu nevidí. Původní fasáda, obyčejné stoly, dokonce za oknem květináče, kousek dál most a řeka. Užasle jsem vešel a dál se rozplýval. Výčep a za ním kuchyně, dokonce vařili hospodská jídla. Bylo něco po poledni, hospoda byla prázdná, sedl jsem si ven na zahrádku, objednal si koprovku a pivo (nealko) a říkal si, zázraky se dějí… Ticho, klid, idyla venkova, jen sem tam zabzučela včela nebo se snesla vosa, lehké šumění splavu, letní zvuky krásy a štěstí.

 

Za chvíli mi paní z kuchyně přinesla pivo a koprovku a já opravdu myslel, že jsem nalezl ráj. Když jsem dojídal, přišli dva další hosté: decentní paní a pán, turisté seniorského typu. Paní odešla objednat, pán zůstal a díval se do mobilu. V tu chvíli idylu prořízl zvuk z reproduktoru: „U stánku na levnou krásu / postávaj a smějou se času…“ Ha, co to je? Udiveně jsem se rozhlížel kolem sebe… Číšník právě vyšel a já s výrazem nevinným řekl: „Prosím vás, je to nutné?“ – „Co, pane, vám se to nelíbí?“ – „Ale ne, já proti Nedvědům – jsou to Nedvědi, ne? – vůbec nic nemám. Ale proč teď? Vždyť tady bylo takové krásné ticho!“ – „Pane, tohle je trampská hospoda a já to mám nakázaný od majitele!“ – „Aha,“ řekl jsem, „ale tady teď nejsou trampové, třeba já tramp nejsem,“ snažil jsem se logicky argumentovat a v naději, že najdu zastánce, jsem se otočil na dvojici vrstevníků: „Vám to nevadí?“ Paní pokrčila rameny a řekla: „Mně to je jedno.“ Pán mlčel a věnoval se mobilu, evidentně si nepřál být zatahován do sporu. Z reproduktoru zatím znělo: „Jen zahlídli svět – maj na duši vrásky / tak málo je, tak málo je lásky.“

Viděl jsem, že jsem spor prohrál. „Takové krásné ticho tady bylo…“ řekl jsem jen chabě a šel zaplatit. „Pane, tohle je hospoda, a ne sanatorium. A věřte mi, že osmnácti lidem z dvaceti se to líbí. A chtějí to…“ – „Tak jo,“ pokrčil jsem rameny a odcházel poražen, Nedvědi zpívali, „tak málo je, tak málo je lásky“, což mi pak znělo ještě dva dny v uších. Nic proti Nedvědům...

Ale kromě toho mi tou hlavou táhla otázka: Co když má ten číšník pravdu? Co když se to opravdu osmnácti lidem z dvaceti líbí? Co když lidí, kteří nepotřebují, aby jim stále něco hrálo do uší, něco, co si oni nevyberou a co je většinou akustický smog (nemyslím teď Nedvědy, to jsou vlastně pořád ještě skvosty), menšina? Co když lidé, kteří snesou ticho, ba milují ticho, jsou výjimky. Dva z dvaceti. Osmnácti se to líbí, možná třeba jen patnácti nebo se to líbí dvanácti, šesti je to jedno, ti dva jsou neurotici jako já a chtějí ticho. Nemám na to data, bůhví jestli nějaká existují, ale nejspíš to bude tak, jak říkal ten číšník. Progresivní intelektuál by řekl, že moje touha po tichu je projev neurózy a zpátečnictví. Třeba by mi mohl někdo vysvětlit, že akustický šum je projevem života. Ticho je pak projevem čeho asi? Smrti a totality. Ano, ticho je nekrofilní, možná i xenofobní, třeba i rasistické, neboť v pop music převládly elektrizované rytmy divochů. Hluk je demokracie a pluralita. A tak dál.

Ano, demokracie v tomhle smyslu zvítězila. Akustický smog je všude – v restauracích i obyčejných hospodách, na letištích, v čekárnách, teď v létě na koupalištích (zrovna mě z jednoho vypudili: hráli mnohem horší věci než Nedvědy), je i na ulicích, v tramvajích: když si sednete k někomu se sluchátky na uších, slyšíte duf, duf, duf… Nikdy Mozarta nebo Brahmse. Naprostá většina oné hudby – či jak to nazvat – odpovídá úrovni smogu vizuálního. Je řvavá, kvílivá a kvičivá, připomíná nějakou mutovanou mluvu robotů nebo vysílání marťanů, jako když se zasekne mixér nebo hrací automat. Adekvátní tomu chaosu jsou sprejové čmáranice na zdech a vlastně i tetování na tělech lidu. Proč se vlastně tak rozmohlo tetování? Asi se lidé bojí čisté plochy, asi je v nich nějaká potřeba zaplnit každý prostor včetně své kůže, horror vacui se tomu říká, hrůza z prázdna.

Tak sprejují po zdech, tetují si stehna a končetiny, zaplňují kdejaký dosud prázdný nebo tichý prostor zvuky, kviky, duněním, hekáním… Bratři Nedvědové jsou proti tomu nebeská hudba. Asi bych se tam měl vrátit a omluvit se. Protože jak zpívají Nedvědi, tak málo je, tak málo je lásky…

×

Podobné články