OBRAZEM: Nikaragua, neuvěřitelně latinskoamericky barevná země

Nikaragua je země, kde se jezdí vpravo, ale kde už desetiletí vládne levá fronta. Marxistická sandinovská fronta FSNL. Každou chvíli tu na nás z křižovatky vykoukne Chávez, každou chvilku Fidel. Však to taky bylo Američanům roky trnem v oku, a tak si tu vedle v Kostarice vyzbrojili rebely, Contras, položili miny do nikaragujských přístavů a rozpoutali válku. Výsledkem je skvělá věc: není tu moc turistů a přitom je to úžasná země.

Na rozdíl od špekáčkovsky umytého penzionu Kostarika pro penzionované americké generály je Nikaragua srdečná, barevná, taneční a autentická. Svojská. Ale třeba je to jen můj dojem, protože v Nikaragui jsem jel na korbě náklaďáku, na motorce, na koňském povozu a koloběžkou a na Kostarice jen klimatizovanými autobusy. Paradoxně ale zatímco v Nikaragui byly cesty jak vymydlené, poasfaltované a voda z nich odtékala poslušně kanálky, tak v Kostarice jsem skákal po udusané hlíně s výmoly po deštích, a než jsem se dohrabal do hor, tak ze mne bus vytřásl duši.

Nikaragua je prostě neuvěřitelně latinskoamericky barevná země. Plná lidového umění, které se za svoji naivnost, lidovost nestydí a stříká ji na všechny strany – a to ze všech, i těch nejméně předvídatelných koutů.

Sedím takhle na krajnici jedné lokální silnice. Je tu z prken stlučený dům a v něm místní řezbář. Co tady dělá, ví sám pánbůh, protože já jsem zatoulaný turista. Všude kolem mě jsou desítky a desítky ze dřeva vyřezaných svatých, samozřejmě že také Pražské Jezulátko. A Betlém. Cvrkají cvrčci, prckové v tom zapomenutém koutě nejsou, tak ani nevíme, co dělají. Ukazuje mi kolibříka. Jen tak – nad asfaltkou si poletuje kolibřík. A já na něj musím doma do ZOO. Pomalu se pousměji a potichu říkám: „Hummingbird“. Pták, co bzučí. Třeba to ani nebzučeli cvrčci, ale kolibříci. Vím já, dítě z proseckého paneláku?

Povídáme si.
„Stejně tu angličtinu miluji, oni si ty věci prostě zjednodušují: babysitter, nebedráp, létající máslo, raincoat, hummingbird.“
„U nás je to vlastně jinak, snažíme se najít vlastní slova. Vychovatelka, motýl, pláštěnka. Jak vlastně říkáte kolibříkovi vy, v indiánštině?“

„Colibrí“

„Si děláte srandu! Vím, že jsme dali světu slovo robot, ale že taky kolibříka?“

Smějeme se. Tady se každý směje, z ničeho si nedělá hlavu a maluje po všech zdech. Každá zeď je pomalovaná rozkvetlým tropickým pralesem. Mural art, kam se podíváš. Sochy svatých, kam se podíváš.

Dojel jsem do Grenady, města u největšího jezera v Nikaragui, které se jmenuje Nikaragua. Nebo také Lago Cocibolca. Jezera tak velkého, že dávno tomu po něm drandili na svých plachetnicích piráti. Moje město Granadu dokonce třikrát piráti napadli, vyplenili a zapálili. Moje město. Jasně, že moje město. Je krásné, plné kostelů.

A v centru mají tržiště. A na tržišti prodávají obrazy. Krásné, obrazy plné tropických pralesů, opic, ptáků. A mezi obrazy jedny obrazy z nejkrásnějších: obrazy jakoby od sestry Celníka Rousseaua. Baví mne vozit z výletů obrazy. Nedávno jsem dovezl z Tanzánie obraz tingatinga. Krása vesmírná.

Chodím kolem jejích obrazů snad hodinu. Nepolevuje to. Zkouším smlouvat. Nic. I večer je pořád ten obraz krásný. I druhý den. A pořád galerista nezlevňuje. Rozhodl jsem se. Paní Clarisa Arellano žije také u jezera Nikaragua, na ostrovech Solentiname. Jen na jeho úplně druhém konci, blízko kostarických hranic. Pouhých 400 km odsud. Jedu kupovat do ateliéru.

Po pevnině kolem jezera je to ještě snadné. Pouze to stojí den v barevném autobuse s Ježíšem Kristem na zpětném zrcátku. Problém je v San Carlos. Loď jede jen dvakrát týdně a právě dnes ujela. Mám kliku. Nezměrnou. Druhý den se přicpu k trhovcům, co se vrací z trhu. Problém je, že loď na ostrovy přijíždí až v pět večer a ráno za tmy zas v pět odjíždí zpět na trhy. Jsem ale tady, na Isla Mancarrón. Najdu Clarisu?

Clarisa Arellano žije na Solentiname od narození. Dnes je to starší dáma, ročník 1965. Je dcerou slavného místního malíře Rodolfo Arellano, který se ale, stejně jako Clarisa, malířem nenarodil ani malířinu nevystudoval. Příběh otce je jako z pohádky a je to ale i zároveň příběh souostroví Solentiname.

Není mnoho tak osamělých míst na světě. Samotné souostroví Solentiname je mnohými považováno za numinózní místo. V průběhu posledních šesti desetiletí se totiž ostrovy staly symbolem boje Nikaraguy proti útlaku a příslibu lepšího světa. Ne, to nebyl žádný chimérický sen. V roce 1966 zde vznikla kontemplativní komunita založená katolickým knězem a básníkem Ernestem Cardenalem. Rychle se stala magnetem pro ty, kteří hledali alternativy k tehdejšímu diktátorskému Somozovu režimu. Cardenal vytvořil malou komunitu s rolníky z ostrovů a umožnil jim vykládat evangelia podle jejich vlastních zkušeností.

„Všichni se každý večer sešli u společného jídla, na které také všichni přispěli. Veslovali jsme na Mancarrón ze všech sousedních ostrovů, jedli jsme, zpívali a diskutovali o evangeliích,“ vzpomínal otec Clarisy, Don Rodolfo. Síla komunity a síla Solentiname pronikla i na pevninu. Na ostrovy zanedlouho začali přijíždět spisovatelé a umělci. Nebyl to snadný úkol a vyžadovalo to odvahu, vezmeme-li v úvahu odlehlou polohu Solentiname a podezřelou pověst v očích diktatury. Příběh Dona Rodolfo začíná právě tady.

„Jednoho dne, na začátku komunity – tehdy jsem byl velmi mladý rybář – přijel malíř jménem Roger Pérez de la Rocha. Přišel, protože chtěl pracovat v izolaci, v klidu ostrovů Solentiname. Pozoroval jsem, jak maluje, a řekl jsem mu, že bych chtěl udělat něco podobného, jen kdyby mi dal barvy. Zdálo se, že mě Roger bere vážně, protože mi dal štětce a tuby s barvami a dokonce i plátno, což bylo něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Začal jsem malovat podle vlastních představ. Pérez de la Rocha když viděl, co jsem dokázal, rozhodl se dobrovolně v naší komunitě učit základy malby ty, kteří se chtěli učit – rybáře, tesaře. Otec Cardenal měl představu, že by tito noví malíři mohli ilustrovat příběhy evangelií. A ty se staly prvními „primitivistickými“ malbami Solentiname, které byly časem použity jako ilustrace v Cardenalově celosvětově slavné knize The Gospel in Solentiname. Solentiname tedy začalo jako náboženská, kontemplativní komunita. Přetavila se v revoluční, náboženskou komunitu po vzoru Teologie osvobození, začínajícího hnutí v Latinské Americe té doby. A náhodou se i stala kolonií umělců.

Komunita fungovala 11 let, dokud Somoza nenařídil její zničení pozemními a leteckými nálety. Většina přeživších členů se přidala k partyzánskému hnutí, někteří se stali mučedníky revoluce. Vedení komunity básníkem Cardenalem, který se měl později – za sandinovců – stát ministrem kultury, vedlo k vytvoření trvalého dědictví, které bylo životně důležité pro expanzi sandinistického revolučního hnutí, stejně jako pro udržení jejich vlády po vítězství v roce 1979 a později, během války s Contras v 80. letech.

Teď už malíř Don Rodolfo se k partyzánům nepřidal, ale pomáhal alespoň s ukrýváním uprchlíků. Po zničení komunity lidé jako Don Rodolfo střežili ostrov před příjezdy vojáků na člunu. „Nefungovalo to,“ říká Don Rodolfo. „Spálili naše obrazy a naše chatrče, ale duch odporu už byl vytvořen a nikdo nás nezastavil.“ O dva roky později ostrované slavili vítězství spolu se zbytkem země. „Barvy a další umělecké potřeby byly opět k dispozici!“ Don Rodolfo po vítězství v roce 1979 pomalu začal svoji dceru Clarisu zaučovat řemeslu, aby ve dvaceti letech byla připravena malovat již sama.

Ukázali mi na ostrově snad pět malířek. Jenže já hledám Clarisu. Nakonec mi k ní ukáží cestu. Je moc ráda za návštěvu, ale bohužel má všechny obrazy u svých rodičů. Kde? Na druhém ostrově. Bohužel je již večer a ráno musím brzy odjet, to už nestihneme.

„Opravdu nemáte žádný obraz?“
„Počkej. Jeden mám. Líbil by se ti?“
„Samozřejmě. Je úžasný.“
„Jenže ho nemám ještě podepsaný“
„Tak ho prosím podepište.“
„Jenže podpis se musí udělat bílou pastou a to zasychá den“
„Bože!“

Mám nápad.
„A nemůžete to podepsat teď a já si pro to ve tři ráno dojdu?“

Jsou tři ráno. Jdu s baterčičkou a nervózně klepu na dveře.
Paní Clarisa mne už čeká.

Mám džungli Clarisy Arellano. Se všemi jejími obyvateli. Se všemi detaily. Každý detail obrazu je pečlivě propracovaný – listy stromů, různé odstíny modré řeky, tropický prales ostrovů Solentiname, tváře ptáků, zvířat.

„Říkají našemu malířskému stylu ‚primitivní‘,“ říká Clarisa, „ale já ho ráda nazývám jako můj otec – intuitivní‘.“

„Proboha, proč intuitivní?“ musím se zeptat.

„To, co vidím na vašich obrazech, to jsem viděl všude kolem Solentiname.“

„Tak vidíš,“ říká pobaveně, „intuice funguje!“

Její obrazy se prodávají ve stotisícových částkách.