Polský anglicky psaný vlivový web Visegrad Insight spojený s polskou levicově a progresivisticky orientovanou nadací Res Publica Henryka Krzeczkowskiego bez důk ...
K demokratické politice patří už dlouhá léta to, pro co existuje anglické slůvko „spin“ a jeho odvozeniny („spin doctor“ atd.). Pojem pocházející tuším z tenisu znamená, že prezentujete nějakou zprávu či soubor faktů takovým způsobem, s takovými akcenty a kontextem, aby to vyznělo dobře pro vás. Není to, přísně vzato, hezké. Cílem tu rozhodně není nezaujatě informovat veřejnost. Ale přiměřeně inteligentní a zkušený člověk chápe, že je to nevyhnutelné a nelze to zakázat ani vykořenit. Důkazem toho, že to tak lidé chápou, je třeba trvalá popularita britského seriálu Jistě, pane ministře. Na jeho žánr v Británii od roku 2005 navázal seriál The Thick of It. Ten už u nás tak známý není. Možná proto, že je temnější, anarchističtější, cyničtější – svět Jistě, pane ministře je proti němu úhledný a bezpečný.
V každém případě tyto seriály nebyly koncipovány jako nějaké senzační demaskování. Zobrazovaly něco, co lidé věděli nebo tušili. Takovéto fiktivní portréty – a pro někoho třeba i skuteční legendární „spinmeistři“ jako spolupracovník Tonyho Blaira Alastair Campbell, který byl ostatně inspirací pro klíčovou postavu The Thick of It – byly a jsou předmětem jisté fascinace či morbidní zábavy.
Tato svérázná aktivita má několik uznávaných pravidel. Nikdo si nenamlouvá, že přispívá k vyšší kvalitě demokracie a občanské společnosti. Jde tu o politickou moc, účel světí prostředky, dobré je to, co vám projde. S čímž souvisí to, že této aktivitě se věnuje politik sám, pokud na to má talent a čas, anebo vybraní jednotlivci, které si s sebou přivede do svého kabinetu či na místo mluvčího nebo vedoucího odboru komunikace. Je to černá magie nepodléhající striktním pravidlům a kariérní státní úředníci od ní mají být drženi stranou. Její důležitá část se taky odehrává neveřejně, mimo záznam – důvěrné rozhovory s novináři, kterých se „stošestkou“ nedoberete.
Naše ministerstvo vnitra nyní prezentuje na svých stránkách práci svého Krizového informačního týmu. U některých lidí sledujících problematiku vzbudil mírně apokalyptickou reakci, byly frekventovány přívlastky jako „orwellovský“ či byl, originálněji, zmíněn Aldous Huxley. Myslím, že se jedná o palbu, která ne že by mířila úplně špatným směrem, ale přestřeluje. Až na mlhavé a stručné zmínky o spolupráci s platformami jako Google a Meta se nejedná o nebezpečný pokus omezit v této zemi svobodu projevu, účelově formovat či manipulovat veřejnou diskusi.
Jistěže pocházejí ze subkultury, jež takovou snahu má. Ale tyto samotné dokumenty jí nejsou. Je to institucionalizovaný spin. Jeho adresáti jsou zjevně politici a pracovníci veřejné správy. Nejbizarnější na něm je, že je před veřejností obnažený, a to přesto, že v zápatí dokumentů můžeme periodicky číst: „Připravil krizový informační tým ministerstva vnitra – není určeno k veřejné distribuci nebo zveřejnění.“
Jeho genealogii si můžeme představit asi nějak takto: Zhruba od velké finanční krize a masového nástupu sociálních sítí žijí západní elity v pocitu obležení. Mají pocit, že jsou poslední strážci civilizace, uchylují se ke krokům „nouzové demokracie“. A covidová pandemie a ruský útok na Ukrajinu krizemi nepochybně jsou.
Zároveň se v těchto společnostech rozšiřuje vrstva postižená fenoménem „nadprodukce elit“, lidí, kteří chtějí být nějak platní, zažívat pocit, že „dostáli výzvě“, že jsou na správné straně dějin apod., ale bohužel je jejich jedinou kvalifikací žvanění. Pseudoobor dezinformačních studií je jejich ideálním polem působnosti. Politici zas mají pocit, že tu konečně jsou experti, kteří jim pomohou vědecky vyřešit problém nedůvěry. A tak uvolňují peníze a vytvářejí pracovní místa.
U nás k tomu přistupuje potřeba určitých lidí prožívat příslušnost k Západu. Boj s dezinformacemi jim vychází vstříc tím, že mohou převzít anglický pojmový aparát a cítit se profesionálně a důležitě. Některé projevy tak mají až komediální charakter, jako třeba tyto návrhy komunikačních opatření pro různé „úrovně hrozby“ (systematičnost, vytváření kategorií a stupnic je neomylným znakem pseudoodborného žvástu). Návrh opatření pro třetí, střední úroveň hrozby:
„Last-minute prebunking na sociálních sítích, lines to take / memo komunikátorům ve státní správě, briefingy pro vybraná média / odborníky, zapojení mluvících hlav / podporovatelů.“
A čtvrtý stupeň:
„Na prebunking je pozdě, je třeba intenzivně komunikovat: odhalovat manipulativní techniky nepřítele a debunkovat, provést tzv. naming and shaming; zaslat lines to take všem.“
Autorům to nikdo neřekl, ale „lines to take“ a „mluvící hlavy“ („talking heads“) se v angličtině používají výsměšně, jsou znakem slovníku nedůvěryhodných lidí. A pak narazíme na nestrávené překlady z angličtiny, které kromě toho, že prozrazují svůj původ, žádnou hodnotu nedodávají. „Kouř a zrcadla Kremlu“ – ano, smoke and mirrors. V angličtině je to otřepané klišé, nechcete to zkusit říct nějak česky? „Zde je potřeba se adresovat frustraci, vyhoření a nedocenění“ – zde jste překládali anglické „to address something“. V češtině se ale adresuje jen dopis nebo sdělení nějakému člověku, ne frustrace. A třetím pádem, ne čtvrtým.
Stejně tak prozrazuje cizí původ, když se v jednom ze zamyšlení (to je vedle návrhů komunikace další žánr v souboru textů) na téma apokalyptických scénářů mudruje na téma Qanonn či Velký reset, ale ne o hnutích jako Poslední generace, které prokazatelně narušují veřejný pořádek, prohlubují společenskou polarizaci a jsou s tímto vědomím financována. A když tam čtete slova „narativ proti tradičním autoritám“, víte, že se tím rodina mínit nebude. Nepřítel je vždy napravo a nikdy nalevo.
Navíc tito lidé snadno podléhají pochopitelné profesionální deformaci – všude vidí dezinformace. Protože je mají pořád před očima.
Když pochopíme, že to, co máme před sebou, je spin, nemusíme se tolik nervovat tím, nakolik je to, co se v dokumentech uvádí, pravda. Je to toliko zajímavé. Ilustruje to v zásadě běžné chování politiků.
Tak například v materiálu věnovaném nelegální migraci je mezi cíli „ukázat, že stát má situaci v oblasti nelegální migrace pod kontrolou“, jenže v úvodním informačním bloku se přiznává, že Slovensko nedodržuje readmisní dohodu, tudíž stát migraci pod kontrolou nemá. V materiálu k tomuto tématu taky najdeme nejvýmluvnější větu celého souboru: „Současnou migrační vlnu z Blízkého a Středního východu nelze snadno zasadit do předpřipraveného komunikačního narativu ,za válku, světové i domácí problémy může Putin‘“. Ano, skutečně si lze všimnout, že někteří politici a provládní komunikátoři se srdnatě snaží do tohoto předpřipraveného narativu – díky za ten výraz – vtěsnat všechno pod sluncem. Ale velkou důvěru to nebudí, že.
Ale ono nemá cenu snažit se nacpat do předpřipraveného narativu leccos jiného. Vláda nemá přebytek důvěryhodných mluvčích k tématu energetiky, ale i taková (v textu zmiňovaná) Dana Drábová nebo velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška by určitě nepodepsali, že za růst cen energií může jen a jen Putin. Léta upozorňovali na to, že energetika je podinvestovaná a přechod na bezuhlíkovou energetiku nedořešený. A že ceny plynu rostly už celý rok před ruskou invazí, to si může najít každý. Že naše závislost na ruském plynu v posledních letech rostla, a to i díky rozhodnutím státu či jeho nekonání, to rovněž není tajemství.
Podobně i argumentář k rostoucím cenám potravin (uhodli jste – může za to Putin) je přinejlepším jen část pravdy. Jak jsme v Echu upozorňovali, v uplynulém roce markantně vzrostly marže domácích výrobců a dodavatelů (nikoli už prodejců) potravin.
Mohli bychom teď kousavě upozornit na to, že když včera ministr vnitra Rakušan psal o „definici ideální dezinformace, která obsahuje pravdivou část“, mohli bychom tyto argumentáře jeho ministerstva s klidem označit za dezinformace. Ale nebuďme směšní. Je to spin – snaha vysvětlit věci ve svůj prospěch. Je jen na pováženou, že se tím zabývá celý odbor státní správy a že to bezelstně vystavují na internetu. Nejsou to nějaké příkazy, co si musíte myslet. Adresátem jsou veřejní činitelé (V materiálu věnovaném riziku použití taktické jaderné zbraně Ruskem je dokonce dvoustránkový vzorový koncept projevu politika: „Dlouhá léta jsme žili ve světě, kde se o hrozbě použití jaderných zbraní nehovořilo. Tenhle svět – obávám se – skončil. Ale abych vás obratem uklidnil: …“).
Pokud budou ministři či vládní mluvčí mluvit takto za sebe, na jméno, z oficiálních státních účtů, tak spánembohem. Nebezpečí začíná tam, kde bude stát určovat, co se smí říkat, jaké informační platformy se budou vypínat a jaké naopak pobírat finanční odměnu. Ale vzhledem k mentalitě lidí, kteří se tématem na vnitru zabývají, je bohužel třeba se mít na pozoru.
00:02
