Euro vs. Europeada: dvě fotbalová mistrovství Evropy
KOMENTÁŘ
Proč o tom znovu píšu: zaprvé jsem přesvědčen, že má smysl opakovaně upozorňovat na nenápadný turnaj, který přitom jako máloco jiného v sobě nese étos založení Evropské unie.
Foto: Lukáš Novosad
1
Policisté, hasiči a příslušníci dalších bezpečnostních sborů ve čtvrtek před budovou ministerstva vnitra na Letné protestovali za vyšší platy a zlepšení personá ...
Od včerejšího večera emoce vrcholí, tedy přinejmenším ve čtyřech zemích dosahují takřka vrcholu. Přitom čtvrtfinálová klání fotbalového Eura – alespoň ta první tři, jež jsem měl možnost zhlédnout do odevzdání tohoto svého textu – nepřinesla kdovíjak strhující ofenzivní bitvy, spíše opatrné; výjimkou byl snad závěr duelu mezi Německem a Španělskem, kdy reprezentace naší sousední země pochopila, že jí teče do bot a že skutečně musí útočit, chce-li si udržet naději na postup do dalších kol. Ale budiž, čtvrtfinálové peripetie jsou odbyty, viděli jsme v nich minimálně tři prodloužení a přinejmenším dva penaltové rozstřely a dočkali se i podivuhodného vysvětlení pořádající organizace UEFA po již zmíněném utkání, podle nějž ruka v pokutovém území se nepíská, jestliže směřuje k zemi a je diagonálně podél těla. No, nevím. Každopádně nehledě na to známe semifinalisty letošního fotbalového Eura.
To ale není všechno, k čemu v evropském fotbalovém světě včera došlo. Od soboty už je totiž znám také vítěz v pořadí pátého souběžně hraného druhého fotbalového mistrovství, které se jmenuje Europeada. To je krásný turnaj, v němž se spolu utkávají malé evropské národy a národnostní menšiny vždy na území někoho z nich. Ostatně o minulé Europeadě jsem tu psal před dvěma lety, když se turnaj namísto v řádném termínu před čtyřmi roky konal kvůli covidové pandemii v termínu odloženém. Hostila ho Koroška neboli Slovinci žijící v rakouských Korutanech. Letošní pohár proběhl ve Šlesvicku čili v Jižním Jutsku, totiž na jihu Jutského poloostrova na německo-dánském pomezí. To je země napínavých dějin, kde se hranice často hýbala, a proto dnes na jednom boku hranice žijí dánští Němci a na druhém němečtí Dánové. Ti patří k jedné ze čtyř autochtonních národnostních menšin, které spolkové Německo ve svém právním řádu uznává jako své staré menšiny.
Proč o tom znovu píšu: zaprvé jsem přesvědčen, že má smysl opakovaně upozorňovat na nenápadný turnaj, který přitom jako máloco jiného v sobě nese étos založení Evropské unie. Tedy přesvědčení, že evropské národy spolu mají soupeřit jen sportovně a v duchu fair play. Zadruhé jsem přesvědčen, že takovou událost má smysl propagovat právě v Česku, jež se svých velkých národnostních menšin zbavilo a ty nové ještě kloudně nevnímá. A navíc možná samy české národnostní menšiny o turnaji nevědí, a tak je nemůže napadnout se jich případně zúčastnit (třeba české Romy). A třetí můj důvod je praktický: minulé Europeady jsem sledoval pouze na videu, zatímco letos jsem turnaj navštívil osobně, takže své někdejší postřehy mohu doplnit o poznatky nové. Začít lze třeba tím, že na rozdíl od velkého Eura, které provázejí tradiční stesky na výkony rozhodčích (doprovázené tentokrát lamentováním vůči těm sedícím za videem), malé Euro se docela klidně obejde bez VAR, ale taky skoro úplně bez simulování a faulování. Dominantním zápasovým dojmem je pro diváka radost hráčů ze hry.
Nejde přitom o vesnickou kopanou. Pravda, Pomaci (to jsou bulharští Muslimové) odjeli předčasně se skóre 2:50, ale to je už výjimka. Turnaje se totiž smějí účastnit hráči, kteří hrají nejvýše čtvrtou ligu ve své zemi – a hrát čtvrtou nejvyšší německou ligu, to znamená tu nejvyšší necelostátní, už předpokládá velmi dobré hráče. Ostatně v dresu Lužických Srbů prohánělo se na hřišti několik odchovanců Dynama Drážďany. Taky už nejde o drobnou událost: letos přijelo čtyřiadvacet mužských týmů a devět ženských. Mimochodem, to, že se souběžně koná mužský i ženský turnaj, je na Europeadě pořád nesmírně inspirativní.
Dvojí zastoupení měli jsme letos na turnaji také „my“: podruhé přijelo společné družstvo rumunských Slováků a Čechů a minulé nabyté zkušenosti byly znát. Před dvěma lety prohra za prohrou, letos už tým dokázal i vyhrát. Poprvé ale přibyl mančaft z nitra Česka: čeští Němci. Samozřejmě je trochu vymyšlený, protože většinu týmu tvořili ryzí Češi, kteří disponují vzdáleným německým předkem, ale německy se jinak nijak nevyznávají. Další část týmu tvoří noví čeští Němci, děti porevolučních česko-německých manželství. Pravé srdce týmu, to jsou dva tři hráči, je však unikátní. Je totiž nefalšovaně „böhmisch“, jsou tu kluci dvojjazyční, vyrostlí v neodsunutých německých rodinách, kteří plynně hovoří oběma jazyky. To už je velmi raritní identita. Taky proto jsem v poslední době byl málokdy tak dojatý, jako když jsem ve Flensburgu na břehu Severního moře potkal mladíka v českém reprezentačním dresu, který mi s rukou na srdci zazpíval českou hymnu německy: Wo ist mein Heim, mein Vaterland?
Jinak ovšem je to v každém týmu vlastně totéž – menšinové řeči bohužel tahají za kratší konec. To znamená, že čeští Němci hovoří česky, němečtí Slezané polsky, Dolnolužičtí Srbové německy, rumunští Češi česky příliš nevládnou, rumunští Slováci slovensky ano, ale nerozumějí česky, protože češtinu nejsou zvyklí poslouchat. To je taky zajímavé zjištění: že česko-slovenská dvojjazyčnost není nutně automatická, hovořil jsem proto se Slováky slovensky. Atmosféra byla skvělá, ale bohužel skromná: do dalekého regionu, kde navíc bylo potřeba mezi zápasy přejíždět mezi několika městy, nedorazili diváci a místní turnaj nezaujal. Naštěstí přijely asi čtyři stovky Hornolužických Srbů, kteří vytvořili pravý kotel, měli chorea, mávali vlajkami, skandovali ve vymírajícím jazyce, fandili, tančili, zpívali. Tohle ještě Europeadu čeká: aby téhož byli schopni zástupci dalších malých národů.
Letošní Europeada však přinesla zásadní novinku: mezi muži poprvé nevyhráli Němci z italského Jižního Tyrolska. V Itálii přesto titul zůstal, pouze se přesunul do rétorománského Furlánska. V ženském klání ale vše při starém, tam nadále vládnou Jižní Tyrolky.
00:02
