Klíč k mystériu Kafky. Jeho odkaz provází chybné výklady

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Kafka měl tehdy ve tváři nejspíš důvod k jiným obavám. Naděje z doby, kdy se v Berlíně vyfotografoval, naděje, že se vyléčí, nebo nemoc aspoň povolí a on začne nový život, se vytrácela s každým týdnem, každým dnem. Tuberkulóza plic, s níž žil už dlouhá léta (díky jeho deníku se ví, že 13. srpna 1917 ho postihl první noční záchvat s chrlením krve), se na konci roku radikálně zhoršila. Od Vánoc měl silné horečky a na začátku jara 1924 se nemoc rozšířila do hrtanu. V té době vznikají jeho poslední texty, „zvířecí“ vyprávění Doupě a Zpěvačka Josefína aneb Myší národ, tajemná díla jakési soukromé mystiky, jíž pro něj bylo psaní. A psaní pro něj bylo víc než umělecká tvorba, bylo formou životní potřeby, terapie a záchrany. Jakmile tu vzdá, končí i naděje. A Kafka ji už ztrácel.

V březnu 1924 se vrací naposled na pár dní do Prahy, odkud chtěl odejít, a jarní měsíce už prožije jen v dolnorakouských sanatoriích, nejdřív ve velkém zařízení Wienerwald a pak v malé vesnici u Vídně, jmenuje se Kierling, jež díky němu vešla do literárních dějin: byla tam malá soukromá nemocnice pro pacienty, s nimiž toho už nešlo moc dělat, výhoda byla, že tam s ním mohli být nejbližší lidé. Už i sebemenší pohyb, zakašlání a polykání mu způsobovalo řezavou bolest, v posledních týdnech ji vždy jen na pár hodin utišily injekce aplikované přímo do krku, do horního nervu hrtanu. Muselo to být krajně bolestivé, ba strašné, žádné tiché umírání smířeného člověka. Kafka nemohl jíst a trpěl palčivou žízní, snil o hltech vína, den před smrtí v posledním dopise rodičům, v tzv. dopise „na usmířenou“, psal o tom, jak by si rád vypil s tatínkem sklenici piva, jak to dělali, když pan Hermann Kafka bral malého syna na veřejnou plovárnu.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18:00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.