Dubaj nad Vltavou. Co nám nový Máj říká o politice
KOMENTÁŘ
Pokud jde o barvy, eklektické tvary, lesklé plochy a zlato pravé i falešné, není třeba se upejpat. Dubajský styl jen popustil uzdu tomu, co existuje už pěkných pár desítek let, píše Martin Weiss.
Foto: Tomáš Novák
1
Na palubě letu Swiss Air LX780 z Curychu do Bruselu došlo ve středu k dramatické situaci. Jeden z cestujících se potýkal s vážnými zdravotními problémy. Podle ...
Jen před pár týdny proběhla kontroverze o spitfiry-motýly Davida Černého na fasádě obchodního domu Máj. Nehledě na konfrontační excesy byly názory stojící proti sobě celkem srozumitelné. Na jedné straně jednak památkáři, jednak milovníci této jedné z nejúspěšnějších staveb své doby, na jejíž plášť se Černého postmoderní motýli nehodí ani stylem, ani barevně. Na druhé straně ti, kteří tyto hodnoty třeba ani nezatracují, ale do velkoměsta podle nich nějaký ten „mashup“ patří.
A pak byly zveřejněny fotografie nově rekonstruovaného interiéru. A bylo to, jako by se někde chataři pohádali, jestli si děti smí postavit na potůčku hráz z kamenů, načež přišla povodeň.
Při hledání příměrů bylo těžké přehánět vzhledem k tomu, že sami autoři nového interiéru se pochlubili, že se inspirovali mimo jiné v kasinu na Rozvadově a na benzinové pumpě. Ale kdo hledal vlastní slova, tak pokud rovnou neřekl, že to tam vypadá jako v bordelu, často zmínil Dubaj.
Střet těchto dvou přístupů je docela příznačný a nedoceňovaný.
Někdy před deseti lety bylo pár let v módě kritizovat proliferaci interiérového stylu, který dostal jméno AirSpace. To podle platformy AirBnB, jejímuž vlivu kritici šíření stylu přisuzovali. Nebo si ho aspoň na ní všimli, protože je pro takový průzkum ideální. I u nás na něj můžeme narazit. „Bílé stěny. Surové dřevo. Kávovary Nespresso. Židle Eames. Holé cihly. Otevřené poličky. Žárovky Edison. Tento styl v sobě spojuje drsnou syrovost industrialismu s elegantním minimalismem ,mid-century‘ modernistického designu,“ zní jeden popis.
Součástí té kritiky bylo, že tuto unifikaci stylu šíří příslušníci nové mobilní profesionální vrstvy. Říkají sice, že na svých cestách po světě vyhledávají autenticitu, ale ve skutečnosti vyžadují všude to, co znají. Ať už v bydlení, nebo v kavárnách a klubech.
Jenže bystrému zraku těch kritiků taky něco uniklo. Nejspíš proto, že vnímali vkus těch, kteří jim jsou při vší kritice relativně společensky blízko. Vkus hipsterů či rádoby hipsterů, vlastně pokračovatelů buržoazních bohémů, jež popsal už v devadesátých letech David Brooks v knize Bobos. Celou velkou skupinu populace nechali stranou. Těch, co se stát bohémy nikdy netoužili, v Americe jezdí do Las Vegas nebo do Disneylandů a u nás třeba do toho kasina nebo rádi tráví čas v nákupních centrech. A v globálním měřítku, když jim stačí prostředky, do té dnes už příslovečné Dubaje.
Tato centra nijak nechřadnou, Dubaj naopak představuje nový, veleúspěšný model, jehož vliv se šíří neméně než vliv AirSpace.
Už Brooks popsal, že rozdíl mezi těmito dvěma kmeny v žádném případě není v tom, že by jeden z nich nechtěl být bohatý. Rozdíl je ve způsobu spotřeby. Bobos se z konzumu rozhodli učinit nástroj sebevyjádření a prezentace svých hodnot. Utrácet za věci, za něž vždy utráceli boháči, je vulgární; utrácet za věci, které dřív patřily do kuchyně nebo mají „profesionální“ kvalitu či vyjadřují respekt k životnímu prostředí a nezápadním civilizacím, je v pořádku. Kdežto pro ten druhý kmen je konzum prostě… konzum. Není třeba se za něj omlouvat a je dobré si ho užívat. Nebýt originální a chtít přesně ty stejné věci jako ostatní je normální.
A držet krok s vývojem moderního umění a designu je pro ně čistě volitelné. Pokud jde o barvy, eklektické tvary, lesklé plochy a zlato pravé i falešné, není třeba se upejpat. Dubajský styl jen popustil uzdu tomu, co existuje už pěkných pár desítek let. Ruskoameričtí konceptuální umělci Vitalij Komar a Alexander Melamid v 90. letech přišli se zajímavým experimentem – vytvořili ideální obraz, jaký Američané chtějí, a vzorový obraz toho, co Američané v umění nechtějí, a to na základě profesionálního průzkumu veřejného mínění. Později svůj projekt provedli ještě v dalších třinácti zemích od Německa přes Rusko po Keňu. Výsledek byl fascinující – zas a znova v průzkumech vítězil bukolický výjev s jezerem, horami, lidmi a zvířátky s převládající modrou a zelenou; nejvíce lidé odmítali abstraktní, geometrické obrazy (výjimkou bylo Holandsko, ale když se podíváte do dat, zjistíte, že rozdíl v průzkumu byl těsný a vlastně se tolik od jiných nelišil).
Agentura LCG New Media minulý měsíc přišla se svým žebříčkem 30 nejvlivnějších českých instagramových influencerů. „Nalezneme tam stálice jako stibrovicnikolka, erikmeldik, shopaholicnicol, terihodanova, ale i skokany jako uklidproklid, veronicabiasiol nebo dvorak155,“ ocitujme zde pro představu čtenářů, kteří na této síti nejsou příliš doma. Počet sledujících se v této třicítce pohybuje od 217 tisíc po 941 tisíc (a těm 900 tisícům se blíží hned několik jmen). Až na čtyři pět výjimek ti lidé nemají nějaký profesní obor, zabývají se prostě influencerováním (což ve slovníku agentury pokrývají termíny lifestyle, fashion, family).
Pokud bychom si měli na základě zběžné prohlídky těch účtů tipnout, zda dávají přednost spíš AirSpace, nebo Dubaji, vychází z toho jednoznačně Dubaj.
To, čím se naši top influenceři zásadně nezabývají, je politika. Danuše Nerudová, politička označovaná za výjimečně silnou na sociálních sítích, by se se svými 155 tisíci sledujícími do žebříčku neprobojovala. Instagramová produkce Aleny Schillerové se stala svého druhu legendou, ale ona má jen 32 tisíc sledujících.
Josef Šlerka provedl ponor do zóny pro mnohé z nás ještě exotičtější než Instagram – do českého TikToku. Přesně řečeno se zaměřil na to, co tam zajímá příznivce skokana eurovoleb Filipa Turka. Na základě popisů sledovaných účtů vykreslil tuto charakteristiku jeho příznivce: „Představte si jednadvacetiletého Petra, jenž žije na malé vesnici v jižních Čechách a pracuje v autoservisu v tamním okresním městě. Má auto, přítelkyni, dítěti už se nebrání. Má rád přímočarou komunikaci a přímočarý humor. Na mobilu u něj kraluje TikTok, a když je čas, rád si zahraje nějakou počítačovou hru. Nerad poslouchá, že je něco složité, a to ani ve vztazích či ve světě. Holky jsou podle něj holky a kluci kluci, zbytek jsou nesmysly. Věří tomu, co vidí. Politika ho moc nezajímá, krom toho, co z ní bude mít dopad přímo na jeho život. Rád se podívá na hokej či bojové zápasy MMA, a pokud jde o zvedání železa ve fitku, ani tomu se nevyhýbá. Myslí si, že za své postavení ve společnosti si člověk může hlavně sám, a tak na sobě dál pracuje.“
Co ho nezajímá, je politika. Jenže „co je moc, to je moc a on si na svoje auto se spalovacím motorem nedá sáhnout. Bez něj by totiž do práce dojížděl každé ráno autobusem skoro hodinu. Takže Petr šel volit a svůj hlas dal Filipu Turkovi“.
Sociální sítě (a důraz na individuální svobodu) společnost čím dál tím víc sortují. Z logiky budování sítí taky vyplývá, že nějaká nová societa se naplno projeví vždy na nějaké nové síti. Takže tato tiktoková sféra je výrazně mužská a mimopražská, zatímco v instagramovém žebříčku převládají, i když ne výhradně, ženy.
Je zřejmé, že tato sféra je politiky velmi špatně obsluhovaná. Jak Šlerka zdůrazňuje, typického Turkova příznivce nijak nepřitahuje nacismus. To, že takový dojem asi existuje, začíná od Turkova neblahého výstřelku, ale pokračuje tím, že jeho příznivci jsou pro mediální většinu kmen neznámých exotů, o nichž si lze představovat cokoli.
Ostatně Šlerka ve svém popisu používá výrazy, jež se snadno stávají odsuzujícími nálepkami, i když striktně vzato jsou neutrální. Z „lidí, kteří mají rádi jednoduchá řešení“ se u nás už od 90. let stalo kódové označení pro div ne fašisty. Ve skutečnosti prostě něco vyžaduje složitá řešení a něco jednoduchá (řešením toho, že nemáme dálnice, je postavit dálnice). A je myslím i vědecky doložené, že to, že mnozí muži neradi poslouchají, že je něco složité, i „ve vztazích“, je častá mužská vlastnost, kdežto terapeutická kultura, jež velí všechno si vyříkat, je spíš stereotypně ženská.
To, co takovou societu vymezuje, jsou zájmy a styl. Jenže i do nich zasahuje politika, a to jako vetřelec. Nejen u aut. Nemůže její příslušníky ponechat jejich přesvědčení, že holky jsou holky a kluci kluci, musí je informovat o změnách.
Kdosi před časem výstižně formuloval, že progresivní novináři dnes nepovažují za své poslání informovat, ale „redistribuovat ctnost ve společnosti“. Příklad: o problémech vyvíjející se regulace pohybu cyklistů v provozu se nereferuje věcně, nýbrž tak, že je nejprve potřeba „redistribuovat ctnost“ k cyklistům jakožto těm, jejichž práva jsou nedostatečná a mají mít větší přednost, neboť oni jsou na správné straně dějin. Lidé, kterým to nevyhovuje, se budou někde koncentrovat, vyjadřovat, sdružovat.
Skončeme předpovědí: konflikty a nedorozumění budou pokračovat, sotva je vyřeší to, že se víc politiků odhodlá „být taky na TikToku“. A nový Máj nebude mít o spokojené návštěvníky nouzi.
00:02
