Hemingwayova věta k výročí války

KOMENTÁŘ

Hemingwayova věta k výročí války
Vždy je dobré dát pozor na tu „krásnou nezaujatost“ lidí, kteří jsou v bezpečí, daleko od možnosti, že by se sami ocitli tak blízko smrti, kam posílají ty druhé, píše Jiří Peňás. (Na snímku Hemingwayův psací stroj z muzea v Key Westu) Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ve slavném válečném románu Ernsta Hemingwaye Sbohem, armádo je silná scéna válečného soudu. Italská armádní policie tam pozatýká skupinu italských důstojníků, kteří se při zmatcích během ústupových bojů ocitli mimo své jednotky. Odvádí je k výslechu, po němž následuje soud a hned vynesení a vykonání rozsudku. Vše probíhá velmi rychle. Jeden mladý armádní policista říká s opovržením starému důstojníkovi: „Jenom vy a vám podobní jste dopustili, že barbaři vnikli na posvátnou půdu naší vlasti.“ Důstojník se ho zeptá: „Zažil jste někdy nějaký ústup?“ Mladíku mu odpoví: „Itálie nesmí nikdy ustoupit.“ Načež je důstojník popraven. Okamžitě je přiveden další.

Hemingway očima svého hrdiny sleduje toto kruté divadlo spravedlnosti, svým typickým stylem ho popisuje a pak napíše hemingwayovskou větu, která ve čtenáři zůstane vězet: „Vyslýchající se vyznačovali onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti.“

 

Stojí snad za to si tu větu připomenout v den prvního výročí nejhorší války od konce té, o které se věřilo, že by mohla být v Evropě poslední: nebyla, nesmí se zapomínat na Jugoslávii… Tedy vytáhnout tu větu z dávné klasické knihy o válce (vyšla v roce 1929), do které autobiografický hrdina, Američan Frederick Henry, odešel snad proto, aby ji viděl zblízka, ale pak z ní dezertoval, protože přestal věřit v její smysl, v její spravedlnost, v její vyústění. Ocitne se ve válečném mumraji, je těžce zraněn, několikrát se ocitne v nebezpečí života, vede vojenský, i když poněkud privilegovaný život – a postupně přichází k závěru, že válka je čisté zlo, čistá zrada na člověku, zločin, který se nedá ničím omluvit. Dochází k postoji, že člověk je na světě sám, opuštěn, odsouzen k smrti, jediné, co na světě má cenu, je láska, statečnost, mužné přátelství a dobré pití. Henry nalézá lásku ve zdravotní sestře Catherině, čekají spolu dítě, utíkají do Švýcarska, dítě se má narodit… Kdo knihu četl, nezapomene na závěr.

Proti tomuhle právu na život, který jediný má naději na to, aby dával smysl, stojí ta „krásná nezaujatost a oddanost lidí, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti“. Ti mají v ruce kormidla dějin, rozhodují o válkách, o bojových operacích, o tom, kam koho pošlou, koho obětují, koho prozatím zachrání. Není sporu o tom, že jsou případy, kdy i tito lidé musí konat, a přepadení Ukrajiny Ruskem je právě ten případ. Ale vždy je dobré dát pozor na tu „krásnou nezaujatost“ lidí, kteří jsou v bezpečí, daleko od možnosti, že by se sami ocitli tak blízko smrti, kam posílají ty druhé. Tím spíš, je-li to bezpečí klávesnic a klidných pokojů a redakcí, kde sepisují své nekompromisní analýzy a krásně zanícené výzvy k boji až do konečného a rozhodného vítězství.

Není vyloučeno, že se dnes vlna tohoto papučového hrdinství a odhodlání zase zvedne a zalehne českou kotlinu. Jediná útěcha je, že těm, koho se to opravdu týká, se to nedotkne. Ti té smrti opravdu hledí do očí a na zaujímání krásně vypadajících postojů nemají určitě ani čas, ani chuť. Sláva Ukrajině!

 

×

Podobné články