Francouzské umění zuřivosti

KOMENTÁŘ

Francouzské umění zuřivosti
Na snímku Jean-Luc Mélenchon. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Charles de Gaulle kdysi pravil, že ve Francii se nedá skoro vládnout, neboť jak vládnout zemi, která má 350 druhů sýra? To byla ještě ovšem stará dobrá Francie, kde se rozmanitost týkala především sýrů a samozřejmě také vína a paštik a podobných úžasných věcí. Od generálových dob se Francie změnila v zemi, kde se diverzita týká především etnické různosti vytvářené po desítky let masovým přistěhovalectvím. To samozřejmě někdo vítá a považuje za hodnotu, jiný naopak sčítá počty teroristických činů, oblastí, kde, jak se oficiálně říká, „republika ztratila kontrolu“, zástupy mládeže, která otevřeně dává najevo, že nějakou Francií hluboce pohrdá, neboť má svůj islám.

 

Boj o to, je-li Francie pro Francouze, starý evropský národ, nebo také pro půlku Afriky, se stal alfou a omegou veřejné politiky, všech volebních kampaní, všech disputací, k nimž mají Francouzi zvláštní talent.

Boj zablokoval politický systém, protože strana, která vznikla z odporu proti masové migraci, strana, která nutně nemusí budit jen sympatie, vždy sjednotila proti sobě půlku národa. Hlavně nepřipustit vítězství těch hrozných nacionalistů! Každý je lepší než ti, kdo volají Francie pro Francouze! Ve jménu Francie proti Francouzům! Vždy je nutné mobilizovat a spojit se je přitom možné s kdekým, s komunisty, trockisty, maoisty, islamisty, teroristy různých odstínů, anarchisty, demagogy, otevřenými antisemity a všemožnými radikály, sejít se, zapálit desítky aut, rozbít co nejvíc výloh, zamávat s nejrůznějšími prapory, nejčastěji palestinskými a duhovými, a pak slavně porazit tu nebezpečnou část Francie, která se pozná tak, že na jejích setkáních vlaje trikolora. To se opět podařilo. Slušní lidé po celé Evropě si oddechli.

Francie je zvláštní země nejen počtem sýrů, ale i mentalitou svých obyvatel. Na jedné straně k dokonalosti vypěstované umění žít (savoir vivre) je na druhé straně doplňováno záchvaty touhy všechno to rozbít, dekonstruovat, rozmlátit, počmárat, roztlouct, třeba lebku policajtovi nebo buržoustovi. V žádné jiné civilizované zemi není neustále tak blízko k občanské válce. Ta sice nakonec nevypukne, ale velmi ztěžuje jakoukoli snahu o nějaké efektivní vládnutí. Zajímavé na tom je, že Francouzi si sklonu bouřit se a vyvolávat chaos a neznat v tom míru obecně cení. Francouzská povaha je taková, že jakmile se setkají s čímkoli, co by mohlo poškodit jejich tradice (včetně tradice chaosu), instinkt jim velí vyrazit do ulic – přičemž není vyloučeno, že ty ulice budou vypadat, jako by jimi prošlo stádo zuřivých slonů. Nutno říci, že druhý den se to zase uklidní a zase v těch ulicích lze pěstovat savoir vivre. Obecná představa Francouzů je, že k jejich nejskvělejší tradici patří právo protestovat a bouřit se, což je hodnota vyšší než sama rozumnost a oprávněnost těch protestů. Nikde ostatně nemělo takový úspěch heslo Mao Ce-tunga „bouřit se je správné“, které přitom velký kormidelník převzal z francouzské revoluce. Pokrytectví spojené s romantickou představou, že když se něco rozbije, je to začátek obrody, bylo možné provozovat také díky tomu, že to dal někdo druhý den zase do pořádku. Bylo to tím, že ve Francii je pořád ještě dost lidí, kteří umí dělat těch tři sta padesát druhů sýra. Lze mít za to, že to jsou právě ti, kdo volí stranu, která musí být za každou cenu potlačena, protože není přece větší nebezpečí pro Francii, než jsou obyčejní… Francouzi.

×

Podobné články