Mezinárodní dohody? Dobré pro státy, špatné k ovlivňování vztahů mezi lidmi
KOMENTÁŘ
Mezinárodní dohody jsou dobré k regulování vztahů mezi státy. Ale špatné k ovlivňování vztahů mezi lidmi v rozličných oblastech života, píše Martin Weiss o istanbulské úmluvě.
Foto: Shutterstock
1
Ceny potravin v České republice i nadále rostou a podle analytiků se trend může v nadcházejících měsících ještě zrychlit. Zdražování podle dostupných statistik ...
Co by si čtenářky přály jako dárek k MDŽ? Je vlastně možná přiměřené, že ty, které o tento bolševiky zprofanovaný svátek ještě dbají, by potěšilo to, co Danuši Nerudovou: „Co by si ženy zasloužily jako dárek? Schválení Istanbulské úmluvy. Že to není potřeba? Je. Je to symbolické gesto a demonstrace hodnot, které zastáváme,“ napsala někdejší prezidentská kandidátka na Twitteru.
Pro někoho je tento způsob uvažování velmi svůdný. „Patříme teď trošku mezi ty, kteří v tom dobrém klubu nejsou. To znamená, že ti, kteří to schválili, sdílí stejné hodnoty. A je to trošku mezinárodní ostuda, že jsme to ještě neratifikovali,“ postěžoval si na průtahy s ratifikací Istanbulské úmluvy místopředseda poslaneckého klubu STAN Ondřej Lochman. Někomu by mohlo připadat, že hřejivý pocit poklepání po rameni od lepších lidí je trochu málo, domnívá se třeba, že naši námi placení zástupci jezdí na mezinárodní fóra z jiných důvodů. Pro ty má praktický argument redaktor Respektu Marek Švehla.
Jen je trochu halucinační: „Chcete, aby tu žili vzdělaní profesionálové ze Západu, protože nás od středověku posouvají civilizačně nahoru? Já taky. Ale taky bych nevěděl, jak jim vysvětlit, že mají žít v zemi, která se bojí schválit úmluvu o potírání domácího násilí.“ Nevylučujeme, že takový člověk existuje a že ho Švehla potkal; obviňovat novináře a priori z lhaní je nezdvořilé. Ale vezmeme-li v úvahu, kolik žije vzdělaných profesionálů ze Západu u nás a kolik třeba v Dubaji a v Kataru, nezdá se to být rozhodující faktor. Jakub Patočka kdysi popsal Brita, který hlasoval pro brexit kvůli tomu, že se seznámil s existencí Jana Zahradila. Se Švehlovými profesionály to asi bude podobné.
Vyslat signál, udělat symbolické gesto, demonstrovat společné hodnoty – toto uvažování o smyslu legislativy je v politické generaci části dnešní vládní koalice rozšířené. Třeba pirátská poslankyně Klára Kocmanová prezentovala svůj delší text o nutnosti klimatického zákona tweetem, který začínal takto: „Proč by bylo dobré mít klimatický zákon? 1. Ukážeme, že nám na klimatu záleží…“ Je to přístup redukující politiku v zásadě na vyvěšování vlajek. Někomu to stačí, ale ve skutečnosti jsou tu zákony a politici od něčeho jiného.
A mezinárodní úmluvy, jako je ta istanbulská, taky dělají něco jiného, než že jen vysílají signál. Něco míň a zároveň něco víc.
Míň: vytvářejí iluzi, že můžou nějak změnit lidské chování k lepšímu. Mezinárodní dohody jsou dobré k regulování vztahů mezi státy. Ale špatné k ovlivňování vztahů mezi lidmi v rozličných oblastech života. Příklad? Můžete přesvědčit lidi, že naše judikatura je v přístupu ke znásilnění a sexuálnímu obtěžování špatná, že ho trestá ve srovnání s jinými trestnými činy shovívavě, klade nepřiměřené břemeno na oběť a akceptuje nepřiměřené polehčující okolnosti pro pachatele a že domácí násilí je podobně nedostatečně a špatně podchycený problém. Je to důležitá diskuse a má cenu se s takovými argumenty a skutečnostmi seznamovat. Ale pokud si myslíte, že názory a chování milionů lidí může změnit nějaká mezinárodní úmluva, tak buď žijete v jiném vesmíru, anebo se ve skutečnosti neobracíte k veřejnosti, ale k někomu jinému.
Víc: S argumentací pro úmluvu se často setkáváme v kontextu pomoci konkrétním lidem: „Istanbulská úmluva je důležitá, protože její přijetí vytvoří podmínky pro zavedení funkčního systému pomoci obětem sexuálního a domácího násilí,“ napsala na Twitteru mluvčí Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. „Tahle pomoc teď v Česku nefunguje, a přitom ji velmi potřebujeme. Domácí násilí škodí celé společnosti. Začněme s nápravou co nejdřív.“ Z takových vět by člověk nepoznal, že úmluva postuluje, že „násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami“ a „násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví“ a že „násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům“. To jsou marxistické kecy, které nijak nesouvisí s tím, zda u nás funguje, nebo nefunguje pomoc obětem domácího násilí. Připusťme ovšem, že ten, kdo umí tyhle žvásty opakovat, se cítí lépe v tom „dobrém klubu“.
Úmluva dál zavádí do práva pojem „gender“ jako něco odlišného od pohlaví, jako „společensky ustanovenou roli, chování, jednání a vlastnosti, které daná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže“. Tím pádem chce zavést něco, co bylo u nás zákonodárci i soudnictvím už vícekrát odmítnuto. A vnáší chaos do samotného údajného účelu smlouvy. Gender je mnoha současnými progresivními ideology chápán jako zcela subjektivní a nezávislý na biologických znacích, na, jak opovržlivě říkají, „pohlaví připsanému při narození“. Ochranu kterých žen přesně chcete zvýšit? To není hypotetický problém, jak dosvědčuje třeba přihlašování se mužských trestanců k ženskému genderu, k němuž dochází epidemicky v Británii a dalších zemích. Trestankyním, které musí s novými ženami sdílet věznici, se to pochopitelně nezamlouvá.
V zásadě je to přesné naplňovaní agendy, kterou vytyčila v roce 1995 Martine Rothblattová v knize Apartheid sexu, jak jsme o ní psali v minulém Echu. Být proti něčemu takovému je zcela legitimní a správné.
Pak je tu další působení úmluvy, nedeklarované, ale důležité. Poskytuje právní základnu pro to, pro co má angličtina slovo „grift“ a pro co češtině srovnatelně výstižný výraz schází; nejbližší by tomu asi mohl být trochu zprofanovaný výraz „korýtko“. O co jde? „Smluvní strany poskytnou přiměřené finanční a lidské zdroje“ pro zajištění cílů úmluvy, zní jedno ustanovení, „včetně těch, které vykonávají nevládní organizace a občanská společnost“. To je pěkné zdůvodnění napojení příslušných aktivistů na rozpočet. A taky zbraň proti pokusům zahrnout do případných úsporných opatření i je. To pak úmluva přináší mnohem konkrétnější užitek než jen nějaký signál. Kdyby někdo nevěděl, co to jsou finanční a lidské zdroje, tak to jsou prachy a fleky.
Některé z těch fleků skýtá mezinárodní orgán zřízený úmluvou, GREVIO čili skupina expertů při Radě Evropy, která předmět zájmů v signatářských zemích monitoruje. Právník Jakub Kříž zprávy z jejích monitorovacích misí prošel a s výsledky seznámil čtenáře svého Substacku:
Ve zprávě týkající se Gruzie GREVIO kritizuje, že „ženy přebírají hlavní odpovědnost za ženské (feminine-coded) úkoly v domácnosti a muži za ‚mužské‘ úkoly a veřejné funkce“.
Ve vztahu k Polsku upozorňuje, že soudy zachovávají respekt k rodině jako základní jednotce společnosti, namísto aby bojovaly s genderovými stereotypy.
V případě Itálie je GREVIO „obzvláště znepokojeno objevujícími se náznaky tendence reinterpretovat a přeorientovat politiku rovnosti žen a mužů na politiku rodiny a mateřství“.
U více zemí naznačuje, že „vnitrostátní média by měla přijmout autoregulační normy, kterými se zavážou k nestereotypnímu zobrazování žen“.
Zvláštní péči věnuje GREVIO LBTI ženám, jež jsou zranitelnější. Polsku se proto vyčítá, že jeho národní program boje proti násilí v rodině nezahrnuje principy „intersekcionální a vícenásobné diskriminace“, což vede k problematické tendenci „přistupovat ke zdravotnímu postižení a starším lidem z genderově neutrální perspektivy“.
Potřeba intersekcionálního chápání diskriminace je zmíněna také ve vztahu ke Gruzii, Bosně a Hercegovině a Andoře.“
Přečtěte si to celé, vysílá to pozoruhodné signály. V Itálii například „hrozí podkopávání genderových výdobytků politikami, které nevycházejí z teze o historicky nerovných mocenských vztazích mezi ženami a muži, v Černé Hoře je „úcta k tradiční rodině silná, a to i mezi odborníky pověřenými intervencí v rodinách“. Andorra byla oceněna za pořádání seminářů „za účelem dekonstrukce stereotypů a analýzy sociálních konstruktů, jako je například mýtus romantické lásky“. V Turecku je důvodem ke znepokojení vzrůstající počet soukromých škol – to na ukázku, do jakých oblastí politiky může mechanismus určený nominálně k boji s domácím násilím zasahovat.
Vzhledem k tomu, kdo je italskou premiérkou, nepřekvapí, že tam „roste uznání skupin, ,které se nezabývají právy žen‘. V oblasti akademického výzkumu prý dochází ,k delegitimizaci studií zaměřených na genderová témata‘ a v některých oblastech dokonce ,byly zaznamenány jasné známky zpátečnictví‘. Itálie se pravděpodobně ocitá v chaosu, protože podpora voličů se přesunula „k tradičnějším a konzervativnějším hnutím vyznávajícím genderově neutrální přístup“.
A konečně takováto úmluva skutečně svým způsobem vysílá signál. A co se týče světa mimo hranice postmoderního západu, je to signál negativní. To zachytila loni studie Bennett Institute for Public Policy při univerzitě v Cambridgi. Překotný hodnotový posun a „nové progresivní kauzy jako manželství homosexuálů, práva transgender osob a feminismus čtvrté vlny“ nejsou velkou částí světa sdíleny. Naše symbolické „vysílání signálů“ v této oblasti je nesmírně štve a je to trumf v rukou Ruska a Číny.
O důvod víc, kdyby ho někdo potřeboval, že stavět pochybnosti o Istanbulské úmluvě na roveň podpoře domácího fackování a znásilňování je hloupá a nebezpečná demagogie.
00:02
