Karel Heřmánek: Muž s tváří do westernů

KOMENTÁŘ

Karel Heřmánek: Muž s tváří do westernů
Heřmánek zemřel v sobotu 24. srpna ve věku 76 let. Foto: Profimedia
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Bezpohlavní Jaguar

KOMENTÁŘ

Skupina bezpohlavních bytostí vystoupí ze žlutého výtahu na povrch fialové planety. Různě poskakují, máchají kladivy i štětci, zatímco se objevují slogany jako ...

00:08

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Karel Heřmánek představoval mužský herecký typ, jichž bylo a je v Česku vždy jak šafránu. Ostře řezaná tvář, heroický profil, sošná stavba těla, prostě tvrdý chlapík, který by v Americe, když se ještě točily, hrál ve westernech, střídavě padouchy a střídavě šerify. U nás hrál fešáky, frajery, svůdníky, hrdiny poněkud směšnohrdinské, ale vždy takové, kteří mají jiskru a šmrnc, na něž je pěkné pohledět a nechat se jimi okouzlit.

 

Byl to herec s velkým charismatem, velkou mužskou přitažlivostí, ale také s ironií a smutkem v očích, což ve filmu vyniklo v roli Lea Poppera v Kachyňově adaptaci Smrti krásných srnců Oty Pavla. Měl ovšem rovněž silné role na divadle, s nímž začínal v Brně na studiích, kde se seznámil s Jiřím Bartoškou. S ním pak vytvořil, aniž by to bylo deklarováno, českou hereckou obdobu Paula Newmana a Roberta Redforda: doplňte si, kdo byl v té dvojici kdo. Jejich herecké partnerství vrcholilo v asi největším evergreenu českého divadla, Kunderově adaptaci Diderotovy morality Jakub a jeho pán v režii Ivana Rajmonta: třicet let to ti dva bardi hráli, postupně stárli, z mladých krasavců se stávali muži středních a pokročilých let, Kunderův duchaplný text v jejich podání zrál s nimi a oni s ním. Karel Heřmánek byl divadelník z definice, byl nejen herec, ale také principál, ředitel Divadla Bez zábradlí, které založil po odchodu z Divadla Na zábradlí v roce 1993: ta kapitola má svá pro a proti, pamětníci vědí, že odchod ze Zábradlí byl poněkud zbytečný trucpodnik, ale založit v nových poměrech soukromé divadlo chtělo elán, který Karlu Heřmánkovi tehdy nechyběl. Jeho sobotní rozhodnutí odejít ze života, namířit proti sobě zbraň vyžadovalo pak… odvahu. Byl to odchod ze života jako z filmu, na jehož hrdinu jen tak nezapomenete.

K tomu malá osobní vzpomínka. Bude to takových patnáct let, kdy jsem byl členem pražské grantové komise, seděl jsem tam v sekci pro literaturu, v ostatních oborech jsem měl roli jen poradní, ostatně ani bych o více neusiloval. Posuzovaly se tam žádosti o podporu a musím říci, že Divadlo Bez zábradlí, které o ni také žádalo, to nemělo u kolegů z divadelní sekce snadné. Vlastně se na ně dívali skrz prsty. Protože však ho nešlo jen tak odbýt, pozvali si Karla Heřmánka na slyšení, možná i proto, že jim dělal dobře ten pocit vidět slavného herce – on Karel Heřmánek byl tehdy slavný –, jak o něco žádá, přičemž oni mají tu moc ho tam na chvíli podusit. A tak se také stalo. Karel Heřmánek přišel a divadelní kritici se do něj pustili. Jaké má tržby, kolik by mohl ušetřit, jak ty prostředky vynaložíte, proč nezvednete vstupné, kolik hrajete představení týdně? A Karel Heřmánek odpovídal a snažil se být maximálně korektní, vstřícný a zdrženlivý. A ti kritici (a kritičky), kteří kdyby vyšli na pódium, okamžitě zkolabují a publikum si jich ani nevšimne, se vyžívali v té své grantové moci a dávali principálu Heřmánkovi najevo, že divadlem, které dělá on, hluboce pohrdají. On se jich pak zeptal, jestli se na něj přišli někdy podívat, na což se kritici zašklebili, že to by bylo pod jejich úroveň.

Pod jejich úroveň by bylo jít do divadla, které se každý večer snaží naplnit jeden z největších divadelních sálů ve městě, ale drží lístky tak, aby si to mohli dovolit i ti, pro koho je divadlo pořád ještě sváteční zážitek, tedy normální lidé, kteří se tam přijdou bavit a dojímat, o což se to divadlo snažilo. Seděl jsem tam, klid Karla Heřmánka jsem obdivoval, ale jinak jsem se hluboce styděl.

 

×

Podobné články