Hlavně pro evropské komentátory bylo zděšení z Vanceovy nominace motivováno především jeho postojem k pomoci Ukrajině – je proti ní. Je Vance „proputinovský“? Myslím, že není, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Vláda amerického prezidenta Joea Bidena chce Ukrajině škrtnout dluh ve výši 4,65 miliardy dolarů (111,5 miliardy korun). Informovala o tom agentura Bloomberg s ...
Republikánský kandidát na prezidenta oznámil, koho si vybral do tandemu jako viceprezidentského kandidáta. Nominace řadu komentátorů v USA i v Evropě vyděsila, neboť u kandidáta detekují nebezpečné tendence k extrémní pravicovosti, agresi, ne-li k fašismu. Scéna, která se odehrává pravidelně každé čtyři roky, co pamatujeme. Přičemž pokaždé jako by to bylo poprvé – pokaždé je zrovna teď, v těchto historických volbách je osud Západu opravdu v sázce. Je rok 2024 něčím odlišný?
Američtí republikáni se opravdu nacházejí v ideologickém přechodu, jenž sice není bezprecedentní, ale opravdu se každé čtyři roky neopakuje, to je pravda. Senátor z Ohia J. D. Vance, kterého si Trump vybral, je zajímavý jednak tím, že tuto transformaci vede, ale taky tím, že je intenzivně spjatý s americkou subetnickou skupinou, jež se do nejvyšších pater americké společnosti v posledních dekádách málokdy probojovává, známou jako hillbillies (i když i tady není třeba propadat superlativům – Bill Clinton taky vyrostl ve skromných poměrech v místě, jež snese označení vidlákov, byť nepatřil přímo mezi hillbillies).
Hillbillies, žijící v pruhu Ameriky kolem Apalačského pohoří, jsou potomky přistěhovaleckého proudu označovaného jako „Scots-Irish“. I když nejsou ani čistokrevní Skotové, ani Irové. Byli to obyvatelé skotsko-anglického pomezí v dobách, kdy skotští a angličtí panovníci holdovali ustavičným nájezdům na pohraniční území druhého. Scott Alexander na svém blogu Slate Star Codex konspektoval knihu historika Davida Hacketta Fishera Sémě Albionu o anglosaských přistěhovaleckých skupinách. Ocitujme od něj svižný popis zrodu pozdějších Scots-Irish:
„V reakci na tyto tlaky se obyvatelé pohraničí militarizovali a zůstali feudálními i dlouho poté, co se zbytek ostrova začal modernizovat. Život se skládal z obdělávání půdy toho kterého brutálního válečníka, který měl zrovna navrch, následovaného náhlým povoláním do boje, následovaného krutou smrtí. Hraničáři se s tím vyrovnávali, jak nejlépe uměli, a vytvořili kulturu vyznačující se extrémní mírou klanovosti, xenofobie, opilství, tvrdohlavosti a násilí.“
Po nastolení anglicko-skotské unie se panovníci hleděli takto založeného obyvatelstva zbavit a nahradit ho jiným, lépe ovladatelným (nakonec se nejlépe osvědčily ovce). Hraničáři zamířili do Ulsteru, od čehož si místní vrchnost slibovala, že budou užiteční proti odbojným Irům. Jenže po čase se jim začalo zdát, že tento lék je horší než nemoc, a povzbuzovali je k emigraci do Ameriky. Tam ale v řadě kolonií zaujali podobný názor, kromě kvakerů v Pensylvánii, takových tehdejších sluníčkářů. Ti dospěli k poznání, že s touto cháskou to nepůjde, až po pár letech. A povzbuzovali je, aby se posouvali dál do západní Pensylvánie, kde začínají Apalačské hory. Hraničářům se tam zalíbilo. Dodnes si každý všimne, že si ponechali míru svébytnosti jako snad žádná jiná přistěhovalecká skupina. Zcivilizovat je nebylo snadné. Citujme ještě jednou z Alexanderova konspektu Sémě Albionu:
„Anglikánský kazatel Charles Woodmason, který je důležitým zdrojem informací o prvních hraničářích, uvedl, že během jeho misijní činnosti hraničáři ,narušovali jeho bohoslužbu, dělali výtržnosti, když kázal, před kostelem rozpoutali rvačku smečky psů, nechali utéct jeho koně, ukradli mu klíč od kostela, odmítli mu jídlo a přístřeší a před bohoslužbou dali jeho kongregaci dva sudy whisky‘“.
Což samozřejmě neznamená, že by se izolovali úplně, jsou to Američané podílející se na vývoji své země jako kdokoli jiný. Pro vnějšího pozorovatele, jenž zná Ameriku z četby a návštěvy metropolí, ovšem tolik viditelní nejsou – ještě tak nejvíc pro fanoušky country hudby.
Historik Walter Russell Mead je ve své knize Zvláštní prozřetelnost identifikoval jako nositele jedné ze čtyř hlavních amerických zahraničněpolitických tradic. Nazývá ji jacksonovskou tradicí podle Andrewa Jacksona (byl prezidentem v letech 1829–1837; jeho tvář je zobrazena na dvacetidolarové bankovce). Jacksonovci jsou v zásadě izolacionisti, ale když je cizina vyprovokuje, jsou pak zuřiví. Jsou páteří amerických ozbrojených sil. S jinou tradicí, jeffersonovci, je spojuje jak izolacionismus, tak trvání na individuálních právech, ovšem s jiným akcentem – jeffersonovci mají rádi první dodatek Ústavy (svoboda projevu), jacksonovci víc druhý (právo nosit zbraně). Jsou nedůvěřiví vůči federální vládě, ale svou nechuť překousnou, když jde o regulaci velkého byznysu nebo programy, na něž podle svého názoru mají nárok, jako důchody.
Není žádný objev, když zdůrazníme, že, navzdory osobnosti Donalda Trumpaje jeho „MAGA“ hnutí menší historickou anomálií, než se zdá.
J.D. Vance, jak známo, v roce 2016, ještě před vstupem do politiky, vydal úspěšnou knihu Americká elegie (Hillbilly Elegy v originále). Je to nejen osobní příběh, ale taky cenná sociologická sonda, kritický, i když láskyplný pohled na skupinu, z níž autor pochází. Je nyní často zdůrazňováno, jak Vance od té doby změnil názor na Donalda Trumpa, kterého v té době považoval za politickou obdobu drog, jež slibují ošidnou úlevu jeho soukmenovcům. To řekl veřejně; často je citována taky jeho soukromá komunikace z té doby, v níž píše, že pořád neví, jestli je Trump spíš jen cynik jako Nixon, anebo „americký Hitler“. Měl jasno v tom, že Trumpův vzestup je důsledkem kolektivního selhání Republikánské strany, která svým voličům z nižších vrstev nic nenabízela.
Ale o Ronaldu Reaganovi taky leckterý republikán nemluvil moc uctivě, dokud se nestal prezidentem, jeho patricijského viceprezidenta George Bushe nevyjímaje. Spíš než o obrat ohledně jedné osoby se zajímejme, zda neučinil Vance obrat širší.
Na počátku své knihy píše, že lpění na tradici přináší jeho hillbillyům „mnoho dobrých rysů – intenzivní smysl pro loajalitu, náruživou oddanost rodině a zemi – ale taky hodně špatných. Nemáme rádi lidi zvenčí nebo lidi, kteří se od nás liší, ať už ten rozdíl spočívá v tom, jak vypadají, jak se chovají, anebo, to asi nejvíc, jak mluví. Abyste mě pochopili, musíte chápat, že jsem v srdci skotsko-irský hillbilly“.
V knize pak nešetří příklady těch horších vlastností. Včetně zmíněné klanové kultury a morálního světa, v němž dosud vládne „kultura cti“, v jiných společenstvích už dávno nahrazená „kulturou důstojnosti“. Sociální vědy jsou dnes ochuzené tím, jak vše hledí vysvětlovat hlavně různými podobami „útlaku“ a nápravu vidí hlavně ve vzdělání. Není to tak dávno, kdy sociální vědci dokázali jasněji mluvit o významu morálních tradic a rodinných struktur a vlastnosti, jež vypočítává Vance, identifikovali jako důležité faktory (výmluvný je název klasického díla žánru, studie Edwarda Banfielda o Sicílii z roku 1958 jménem Morální základ zaostalé společnosti).
Vance samozřejmě není jen hillbilly, koneckonců vystudoval práva na Yale a vzal si za manželku dceru indických imigrantů, taky z práv na Yale. Ale, jak říká v knize jeho babička, „můžete kluka přesadit z Kentucky, ale vyrvat z něj Kentucky nemůžete“. Dokáže inteligentně vystupovat, produkuje skutečnou legislativní agendu, nejen výkřiky na Instagram jako někteří jeho republikánští kolegové. Ale stejně se nelze zbavit dojmu, že nejvíc ve svém živlu je, když může dát najevo, jak moc je proti něčemu a jak málo mu na tom záleží, přičemž tím něčím mohou být celé společenské vrstvy či profese. Kdyby nebylo v jazyce politiky slovo nenávist zprofanováno výhradním použitím pro zájmy preferovaných etnických a sexuálních menšin, možná bychom ho použili.
Pokud chcete ukázku Vance, když není v instinktivní defenzivní pozici vůči liberálním novinářům ani není tlačen do kampaňových zkratek, je dobrým místem rozhovor, který s ním před měsícem vedl komentátor New York Times Ross Douthat. Kriticky, aniž by se snažil ho stůj co stůj přistihnout při něčem problematickém. Přijde tam řeč na radikální návrh amerických populistů, zvýšení cel jako zdroj státních příjmů. Na což všichni klasičtí ekonomové řeknou, že to jen sníží efektivnost ekonomiky a jako zdroj příjmů funguje coby velmi regresivní daň. Ale Vanceovi se to líbí, protože to vyvine tlak na zvýšení mezd. Pokud totiž někoho nenávidí, tak to jsou podnikatelé – podporovatelé republikánů starého střihu, kteří se neustále dožadují přísunu levné pracovní síly z ciziny: „,Ale my nemůžeme provozovat náš podnik, pokud nepřijdou nějací ti přistěhovalci, protože nemůžeme najít lidi, kteří by tu práci dělali.‘ Moje odpověď zní, že existují lidé, kteří by tyto práce dělali, kdyby existovaly pobídky.“
To je politik Vance roku 2024. Spisovatel Vance roku 2016 si tím nebyl tak jistý. Popsal totiž příklad typického spolupracovníka, kterého poznal při práci ve skladu dlaždic. Ačkoli měl těhotnou přítelkyni, do práce chodil střídavě, a když už přišel, co nejvíc se ulejval. A když ho nakonec vyhodili, stěžoval si, jak mu to mohli udělat. „Problémy, které jsme viděl ve skladišti, jsou mnohem hlubší než makroekonomické trendy nebo politika,“ psal. „Příliš mnoho mladých mužů štítících se těžké práce. Dobrá pracovní místa, jež je problém trvale obsadit. A mladík, který má všechny důvody pracovat – budoucí ženu s dítětem na cestě –, nechá bezstarostně plavat dobré místo s výborným zdravotním pojištěním. Nejhorší na tom bylo, že když se to stalo, tak se tvářil, že to jemu někdo něco udělal.“ Politik Vance roku 2024 by tohle nenapsal. Dnes by toho flákače ujistil, že za to může nekontrolovaná imigrace a globalistické elity.
Hlavně pro evropské komentátory bylo zděšení z Vanceovy nominace motivováno především jeho postojem k pomoci Ukrajině – je proti ní. Je Vance „proputinovský“? Myslím, že není, a nejen proto, že on říká, že není. Ale tyto postoje nelze hodnotit bez celého kontextu americké zahraniční politiky posledních desetiletí. Web Politico nedávno přinesl cennou reportáž o tom, jak je mezi těmi republikánskými kongresmany, kteří jsou nejvíc proti pomoci Ukrajině, řada těch, kteří sloužili v Iráku a v Afghánistánu. Protože na vlastní oči viděli, jak to bylo na nic a jak to bylo jejich nadřízeným ve Washingtonu jedno. Jsou alergičtí na fráze o obraně demokracie a Ukrajinu strkají do jednoho pytle. Ukrajina odmítla potvrdit jejich schéma a zhroutit se v prvních dnech ruského útoku, tak jako irácká nebo afghánská armáda. Skoro jako by jí to někteří zazlívali.
Vance si dává záležet, aby uznával, že Ukrajinci bojují statečně, a svou opozici formuluje v chladné řeči čísel: Ukrajina nemá dost mužů a Západ nemá dostatečné kapacity zbrojní výroby na to, aby si mohl stanovovat maximalistické cíle. Amerika musí prioritizovat a čelit Číně je důležitější.
S tím je těžké polemizovat (občas se zdá, že podle představ evropských komentátorů, kteří nejvíc kritizují ideologii „America first“, by americké politické strany měly mít ideologii „Europe first“). Pokud čtenář přesto vnímá jisté signály nedůvěry, pak ani ne tak proto, že Vanceovy cifry jsou možná tendenční. Lze rozpoznat jiný důvod.
Vance jednoznačně říká, že je v americkém zájmu odstrašit Čínu od útoku na Tchaj-wan. Tchaj-wan je pro Ameriku důležitější než Ukrajina a Čína významnější ohrožení než Rusko.
Lze to zdůvodnit. Jenže stačí trochu zapátrat a zjistíte, že podle důvěryhodných pozorovatelů stav tchajwanské obranyschopnosti není povzbudivý. Obyvatelstvo se sice většinově Čínou nechat pohltit nechce, ale nemá příliš bojového ducha. Vojenská služba není populární a vládnoucí kruhy moc nedělají pro to, aby se armáda dala brát vážně. „To, co nyní můžeme ovlivnit, je, aby se Číňanům invaze na Tchaj-wan prodražila, a to neděláme, protože všechny ty zatracené zbraně posíláme na Ukrajinu, a ne na Tchaj-wan,“ říká Vance. Jiní léta upozorňují, že problém je jiný – Tchaj-wan se orientuje na nákup „drahých hraček“, zbraňových systémů, jež pro realistickou obranu ostrova nejsou namístě. Že jejich zbrojní politika je spíš jakýsi nákup pojištění, nákup vlivu ve Washingtonu prostřednictvím zbrojařů.
Je nemyslitelné, aby o tom Vance nevěděl. Proč svůj nemilosrdně kalkulující pohled zaměřuje jen na Ukrajinu?
Co věští změna, kterou Vance prodělal, pro budoucnost? Je to zjevně ambiciózní člověk, který myslí dlouhodobě. A nezapomínejme, že při Trumpově věku se snadno může stát, že jeho vliv a zodpovědnost vzrostou víc, než je u viceprezidentů obvyklé. Nejsme si jisti, jak vážně máme brát tvrzení jednoho Vanceova spolužáka z Yale, že tou poslední kapkou, jež strhla Vance k bezbřehé nenávisti vůči elitám, bylo to, jak kritici ztrhali film natočený podle jeho knihy (v tom případě má tenkou kůži. Kritici film, na němž se Vance nepodílel, ztrhali, protože byl špatný; kniha, kterou napsal, měla recenze dobré). Přenechme nicméně poslední slovo filmovému kritikovi Sonnymu Bunchovi. Jak napsal na Twitteru, „J. D. Vance, který si uvědomil, že říkat pravdu (lidé jsou zodpovědní za zlepšení/zničení svých životů) prodává knihy jednomu publiku, zatímco říkat lež (lidé jsou bezmocnými pěšáky globální elity) jinému publiku přináší moc, je svým způsobem nejameričtější příběh ze všech.“
00:02
