Pravoslavné Vánoce: za komunistů fízlové hlídali, jestli chodíme do kostela

Můžeme vlastně začít stejně jako v minulém díle: nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce, i když teď ty pravoslavné. V čem se liší od našich? Je toho víc, než by se mohlo zdát: například se nedávají dárky, nebo jen maličké, a místo stromku je důležitější dubová větev. Co se vlastně v rodinách jí? A jak velká je úzká rodina a jak velká je široká rodina? Nejen o tom mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Andrejem Perdihem ze Slovinska, kde sice slaví západní Vánoce, ale dárky si dávají jindy, s Ivanou Kalinou Tabak, která sice dvacet let žije u nás, ale sváteční radost cítí až v lednu na datum pravoslavné, a s Irynou Kovalčukovou, která vzpomíná na Vánoce na Ukrajině a připomíná, že když společnost přejde z jednoho typu kalendáře na druhý a posune tak datum Vánoc, není pro duši jednoduché ujasnit si, kdy se má radovat. Tak spokojený a požehnaný nový rok vám všem, přátelé!

Andrej Perdih je slovinský jazykovědec a velký čechofil, který svým vyprávěním tvoří přechod mezi západními a východními Vánoci. Slovinci dle jeho slov slaví svátky narození Páně podobně jako my na Západě – leč se zásadním rozdílem: dárky si dávají buď na Mikuláše, nebo k Novému roku. Proč to tak je? A co je to tradiční vánoční slovinská potica? Spíše závin, nebo bábovka? Rozhodně ani vánočka, ani štola, protože – jak vyjde najevo – neznají-li sourozenci poticu, nezná jejich host zdejší tradiční pečivo. Nakonec dojde na vzpomínku, že Slovinsko jako země katolická v národnostně i vírou pestrobarevné Jugoslávii bylo tehdejším režimem na svátky sledováno a tajná policie si hlídala, kdo na Vánoce chodí do kostela, aby ho pak mohla popotahovat.

Zkrácenou videoverzi podcastu najdete na YouTube ZDE.

Dalším hostem je muzikoložka a dramaturgyně Moravské filharmonie Olomouc Ivana Kalina Tabak. Více než polovinu života strávila na Slovensku nebo v Česku – nyní žije v Brně, kde také vychovává své děti. Ačkoli kvůli nim slaví také české Vánoce, nikdy je nepřijala za své, a těší se na svátky vždy domů do srbské Vojvodiny. Ivana připomíná, že Vánoce v Srbsku jsou výrazně rodinné, schází se z českého pohledu široké příbuzenstvo, zatímco v Srbsku jsou tety, strýcové, bratranci i sestřenice pořád ta nejužší rodina. Nedávají se dárky, jenom ty tradiční jako ovoce nebo oříšky (anebo se do pečiva zapeče penízek), ale to vše smějí děti jíst až po tradičním pokrmu: což je kapr se sušenými švestkami na bílém víně a na rýži z trouby. Když Lukáš mlsně projeví zájem takové jídlo ochutnat, Ivana ho na něj pozve. Čechům, kteří si jej vyzkoušejí, totiž prý velmi chutná.

Třetím hostem je pracovnice v sociálních službách s dětmi Iryna Kovalčuková, která pochází ze středoukrajinské žitomirské oblasti a se svým ukrajinským manželem žije v Česku již přes dvacet let. Iryna žije také mezi oběma typy Vánoc, i když na ty ukrajinské spíše už jenom vzpomíná: především na to, jak je prožívala její maminka nebo babička. Připomíná, že také na Ukrajině za Sovětského svazu režim sledoval, kdo chodí na svátky do kostela, aby z toho dotyčný mohl mít potíže, jaké uvolnění přineslo ukrajinské osamostatnění v devadesátých letech. Také hovoří o tom, že Ukrajina sice změnila kalendář z juliánského (jenž je o třináct dní opožděn) na gregoriánský a slavit Vánoce by tedy měla ve stejném termínu jako my, jenže to je pro leckoho těžké přijmout, a proto bude potřeba počkat na další generace, až se s tím srovnají. Zároveň říká, že Ukrajina už takovou změnu zažila, když byla od roku 1918 poprvé chvíli samostatná – a že její babička si to ještě pamatuje.

Kompletní audio i videoverzi podcastu najdete ZDE.

Aneb konečně podcast, který vám udělá pořádek v datech.