Nepozornost jako nový standard

Copak nám asi přinese rok 2025? Tu otázku touhle dobou dostávají experti v nejrůznějších oblastech, mně ji neklade – z dobrých důvodů – nikdo. Nevadí. Položím si ji sám. A moc toho neřeknu. Troufám si ale odhadnout, že na konci toho roku budeme trochu hloupější než dnes, na počátku ledna, kdy po českých městech a vesnicích svěží vánek rozfoukává úpornou rýmičku. Nemusí to ani tolik souviset s tím, jaké má kdo vrozené dispozice. Ale člověk je přizpůsobivá bytost, má ve zvyku vycházet vstříc očekávání okolí. A to okolí, svět, v němž žije, od něj dnes očekává značnou míru stupidity, alespoň to tak vypadá. Jistě to má a bude mít následky.

Drobný příklad. Americký časopis n+1 koncem minulého roku publikoval rozsáhlý text Willa Tavlina o historii, současnosti, směřování a „filozofii“ globálně působící streamovací společnosti Netflix. Značnou pozornost vyvolala pasáž, v níž autor na základě rozhovorů se scenáristy, kteří pro Netflix pracují, píše o tlaku společnosti na to, aby psali takové dialogy, v nichž postavy rekapitulují, co se ve filmu či seriálu už stalo, jak to prožívaly a co hodlají dělat v budoucnosti. Ilustrují to úryvkem dialogů ústřední dvojice z netflixovské romantické komedie Irské přání s někdejší hvězdičkou Lindsay Lohanovou. „Strávili jsme spolu den. (...) Byl to, uznávám, krásný den, plný dramatických panoramat a romantického deště, ale to ti nedává právo zpochybňovat moje životní volby. Zítra se vdám za Paula Kennedyho.“ – „Dobře. Tak to se vidíme naposled, protože až dodělám tuhle práci, odjíždím do Bolívie fotografovat ohroženou stromovou ještěrku.“

Požadavek na tuhle otupující doslovnost je odůvodněný potřebami lidí, kteří film nesledují soustředěně, mají ho puštění třeba při žehlení (v lepším případě), a je proto potřeba udržovat je „v obraze“. Třeba to má nějaké obchodní opodstatnění – Tavlinův text také popisuje, jak „kreativně“ Neflix a další streamovací společnosti pracují se statistikami sledovanosti. Je ale zjevné, že jaksi standardizovaným publikem pro nejmasovější současné šiřitele audiovize je divák, který se nedívá. A ti, kteří mají ve zvyku se dívat, věnovat nějakému dílu těch plus minus devadesát minut nerozptylované pozornosti, mají často smůlu, s nimi se už tolik nepočítá. Pozornost je ale podmínkou vědění, poznání, vidění...

Jistě, z hlediska rozbíhajících se „velkých dějin“ to není zrovna podstatná věc. Ale představuje to nějaký malý díl mozaiky, která skládá obraz až hrozivý. Patří do něj i texty pro lidi, kteří nečtou (skutečně velká část diskusí pod odkazy na články na sociálních sítích je psána lidmi, kteří četli jen titulek). Patří do ní umělá inteligence, která zvolna nastavuje normy jazykového i obrazového vyjádření (obojí má příšerné). Patří do ní obliba stručných sumarizací literárních i filmových děl, které nemálo lidí považuje za plnohodnotné náhražky originálního díla... O tvůrčích a intelektuálních schopnostech se často mluví jako o nějaké surovině, kterou v sobě člověk od narození má a je potřeba ji jen nějak šikovně vytěžit. Jenomže ty schopnosti nejsou dané, vznikají s tím, jak je člověk trénuje a užívá, jaké nároky na něj klade svět a co od sebe chce i jedinec sám. Pokud nás ten svět bude jaksi „defaultně“ považovat za pitomce, pitomci se můžeme velmi snadno stát. Bez ohledu na to, s jakou suverenitou a rychlopalností bude kdo zaujímat stanoviska k věcem, o nichž toho moc neví, a vidět v tom vrcholné naplnění své svobody, schopnosti myslet za sebe, plavat proti proud a bůhvíčeho ještě dalšího.