Pokud chcete vypadat chytře, když se vyjadřujete k debatě kandidátů na amerického viceprezidenta, neopomeňte zmínit, že tyto debaty zpravidla nejsou důležité. Je to banální pravdivý poznatek. Dívá se na ně méně lidí než na prezidentské debaty, protože Američané se podle viceprezidentských kandidátů nerozhodují, a pokud nejsou zvoleni, bývají často zapomenuti (Pamatujete si, kdo byl viceprezidentským kandidátem Hillary Clintonové v roce 2016? Ani řada Američanů už ne.).
Zároveň se občas stává, že viceprezidentské debaty mohou být, pokud jde čistě o „umělecký dojem“, kvalitnější než debaty prezidentské. Takový byl převažující pocit třeba po debatě Dicka Cheneyho s demokratickým senátorem Joem Liebermanem v kampani v roce 2000, kdy ani George W. Bush, ani Al Gore nebyli oslniví řečníci.
Takže lze říci, že v obou těchto parametrech neprolomila úterní debata senátora J. D. Vance a minnesotského guvernéra Tima Walze nějaké železné pravidlo. Byla dobrá hlavně pro republikánského kandidáta Vance, který byl lepší diskutér, ale hlavně si s sebou nesl zátěž negativní publicity, kdy média vytahovala jeho vyjádření, často starší, z konzervativního prostředí. Jeho politický vývoj se neodehrával ani tak v boji proti demokratům, jako v bojích uvnitř konzervativního hnutí. A tam sbíráte body tím, o co radikálněji jste ochoten jít proti „mainstreamu“ a „zkrachovalé ortodoxii“. Vance umí působit nepříjemně, nepřátelsky, opovržlivě.
Za řečnickým pultíkem byl v úterý ve studiu Vance přátelský, skromný, konstruktivní. A jakkoli připomínal svou životní story, nezapřel v sobě absolventa elitní univerzity a senátora, který zevrubně zná problémy fungování státu. Pro představu o jeho stylu: „Položil jsem konkrétní otázku, pane guvernére. A vy jste mi odpověděl sloganem“ – to byla patrně nejdrsnější replika, kterou v debatě pronesl.
Debata to byla tak konstruktivní, že oba soupeři víckrát, než bývá zvykem, pokročili za obvyklé fráze, pustili se do detailů politiky a nejednou poznamenali, že věří, že se ten druhý poctivě snaží najít řešení a že s ním v lecčems souhlasí.
Což bylo nejen osvěžující, ale zároveň to posloužilo politickým zájmům obou. Ale Walze víc. Jednou dokonce výslovně prozradil, kam svou chválou míří. „Věřím, že senátor Vance to chce vyřešit,“ řekl v diskusi o ilegálních imigrantech, „ale tím, že stojí po boku Donalda Trumpa a nespolupracuje na řešení, se z toho stává jen kampaňové téma.“ Tady Walz na něco kápl. Působí váš republikánský soupeř nebezpečně kompetentně a sympaticky? Nesnažte se to popírat, uznejte to, ale svažte ho s Trumpem.
Na konci debaty dostanou oba kandidáti závěrečné slovo, jež mají pochopitelně připravené. Zde bylo u obou aktérů horší než úroveň celé debaty. I z toho lze tedy soudit, že Walz na tu fintu, jak lapit Vance, přišel bezprostředně na místě. Pokud jsou demokrati chytří, budou ji teď používat.
To byl tedy od Walze mimořádný výkon, protože jinak je třeba říct, že se v debatě občas potácel. Například dostal otázku, s níž musel počítat. Reportér CNN Andy Kaczynski přišel v posledních týdnech s několika případy, kdy Walz prezentoval svůj život v rozporu s fakty. Poslední zveřejnil tuším dva dny před debatou – Walz v minulosti opakovaně říkal, že byl v Číně, když komunisté násilně potlačili studentské demonstrace na náměstí Nebeského míru v roce 1989. Jenže, doložil Kaczynski, Walz přijel do Číny až v srpnu. Bylo to CNN, žádný marginální nebo konzervativní plátek, Walz byl povinen počítat s tím, že otázka na to může přijít.
A přišla a zjevně nepočítal. „Jo. Takže, pro lidi, kteří o tom neslyšeli, podívejte, vyrostl jsem v malém venkovském městečku v Nebrasce se 400 obyvateli,“ začal. „Městečku, kde jsme v noci jezdili na kole s kamarády, dokud se nerozsvítily pouliční lampy. A na svou vojenskou službu jsem hrdý. V sedmnácti jsem vstoupil do Národní gardy, pracoval na rodinných farmách a pak jsem využil stipendia podle zákona GI bill a stal se učitelem. Zapálený pro věc, mladý učitel…“ A pak zmínil, že začal jezdit do Číny. A pokračoval o problémech farmářů a veteránů, o tom, že ho lidé v Minnesotě znají, o covidu a o všem možném a ještě hodně dlouho. A teprve když se ho moderátorka v doplňující otázce zeptala, jak to je s tím rozporem, pokusil se vyřídit jádro dotazu zoufalou větou: „Toho léta jsem tam přijel a chybně jsem se vyjádřil.“ Bylo to snad nejhorší provedení známé scény z Perníkové chaloupky („Osobo, neviděla jste tudy jíti děti?“ – „Pleju len.“) za dlouhou dobu.
I za tím lze tušit něco víc. Klíčovou a nápadnou součástí volební strategie týmu Harrisové je, že minimalizuje odpovědi na otázky novinářů a poskytování rozhovorů. Dotazy na konkrétní postoje ignorují, a když už rozhovor, tak s nějakým lokálním či přátelským médiem. Pak ovšem když dojde na nějakou konfrontaci, jíž se nemůžete vyhnout, tak nejste ve formě. Vance rozhovory dává, i mainstreamovým médiím, je zvyklý na to, že k němu novináři přistupují předsudečně. Měl možnost zkoušet metody, jak nepříjemnou otázku zneškodnit. Walz ne.
Úterní debata byla zajímavá víc tím, co napověděla o budoucnosti, než tím, co v ní zaznělo k jednotlivým tématům. Řada komentátorů se shodovala v dojmu, že působila div ne jako normální politika. Tedy jak vypadala před Trumpem. Pokud debata něco nasvítila, tak to, že Donald Trump je opravdu fenomén sui generis, aberace, politický zjev, jehož vzestup a popularita nejsou pochopitelné konvenčními politickými nástroji. A nenapodobitelné – republikánští politici, kteří se o to okatě snaží, nejsou úspěšní.
Zároveň je ovšem autorita Trumpa u nezanedbatelné části republikánského voličského jádra neotřesitelná. Je rovněž notoricky známé, že Trump, ač milovník termínu „fake news“, je velmi ješitný na své hodnocení v médiích – i v těch, jež označuje za „nepřátele lidu“. Stejně tak je známé, že sleduje, jak ho kdo z jeho věrných srdnatě v médiích obhajuje. Loajalita je v Trumpově světě před vším ostatním.
Bylo dostatečně zdokumentováno, jak se Vance od doby, kdy vydal svou Hillbilly Elegy, názorově posunul. Jak se trumpovskému publiku, jemuž vzkazoval tvrdé pravdy, naučil podkuřovat. Změnil se opravdu? Anebo jen zjistil, že Trump tu prostě je a zatím bude a že tohle je prostě jediný způsob, jak si získat a udržet jeho přízeň? To je těžké říct – a ovšem je lidská přirozenost, že z toho, co začnete zprvu říkat účelově, ve vás něco ulpí.
Pokud to byla vědomá strategie, vyplatila se. Vance, čtyřicetiletý senátor v prvním funkčním období, je kandidátem na viceprezidenta. Je v tuto chvíli nejviditelnějším, nejlogičtějším Trumpovým nástupcem. A v úterní debatě předvedl, že je možné prosazovat i radikální politické změny a nepůsobit při tom jako šílenec.
Ale má to svá rizika, jež se v debatě projevila často, kdy byl nucen obhajovat Trumpovy výroky a postoje. Rád by zůstal u toho, že za Trumpa platy rostly, inflace byla nízká a ve světě nevypukaly nebezpečné války. Jenže nemůže, přicházejí otázky na to, zda souhlasí s Trumpem, že minulé volby byly ukradené. Když svou odpověď začne tím, že „zaprvé si myslím, že se tu zaměřujeme na budoucnost“, víte, že to není dobré a že Vance ví, že to není dobré.
00:02
