Na Tarkovském v Palachově týdnu

KOMENTÁŘ

Na Tarkovském v Palachově týdnu
Kluka, který byl zrychlený adrenalinem probouzející se historie, to dílo (film Oběť od Tarkovského) důkladně přibrzdilo, píše Ondřej Štindl. Na snímku sousoší věnované filmařům před Státním institutem kinematografie v Moskvě. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V těchto dnech roku 1989 v Praze probíhal tzv. Palachův týden, série protirežimních demonstrací k výročí sebeupálení Jana Palacha. V normalizačním Československu do té doby nevídaný úkaz, režim na něj také reagoval na tehdejší poměry ostře, v jeho sdělovacích prostředcích se objevovala skutečně hnusná propaganda, zatýkalo se, vyhrožovalo se. Když se člověk tehdy v centru Prahy nadechl, mohl sice ucítit závan slzného plynu, ale především pocit, že něco je ve vzduchu. Byly to intenzivní dny. A mezi moje nejintenzivnější zážitky z té doby patřila návštěva kina. Možná to vypovídá především o mě, ale doufám, že ne jenom.

V kině Letka (aspoň myslím, že to bylo tohle) na Václavském náměstí tenkrát dávali film Andreje Tarkovského Oběť, zašel jsem tam na časně odpolední představení, že se to dílo v Praze tři roky po jeho vzniku vůbec uvádělo, se dalo považovat za projev velmi zdrženlivé československé "perestrojky". Tarkovský odešel ze Sovětského svazu a poslední dva filmy natočil na Západě. Oběť je jeho poslední film, měl rakovinu, když ho natáčel, zemřel nedlouho po premiéře.

 

Kluka, který byl zrychlený adrenalinem probouzející se historie, to dílo důkladně přibrzdilo. Vyprávěné je v hypnoticky pomalém a pro diváka vyčerpávajícím tempu a v pro Tarkovského charakteristických dlouhých záběrech, plných alegorických náznaků, odkazů, snovosti a někdy kryptické, ale na nejvnitřnější úrovni sdělné krásy.

Skupina lidí se na švédském ostrově sejde k oslavě, vede hluboké hovory, z rachotu prolétávajících stíhaček a zpráv v televizi pochopí, že už "to" začalo, válka, asi nukleární. Na odlehlém místě se to ale nijak neprojevuje, každý tam ale zůstává sám se svou tísní. Alexander, hlavní hrdina, prosí Boha, v nějž nevěří, aby to změnil, aby ta hrůza zmizela, stane-li se tak, vzdá se Alexander všeho. Zanedlouho mu přítel pošťák naznačí, že by mohla existovat cesta - bizarní a absurdní - jak apokalypsu odvrátit. Alexander ji naplní a druhý den ráno je skutečně všechno v pořádku, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Alexander dodrží svůj slib, spálí svůj dům (v pověstném několikaminutovém záběru, který napoprvé nevyšel a filmová budova se proto musela stavět znovu), přijme roli blázna a nechá se odvézt do nemocnice. Jeho němotou stižený synek jde zalít strom, který s otcem zasadili, po dlouhé době poprvé promluví. Film končí dedikací režisérovu synovi, s nímž se Tarkovský po odchodu nemohl setkat. "Andrjušovi s nadějí a důvěrou." V kině nás bylo pár, část diváků během projekce odešla. Ti kdo zůstali, vydrželi až do chvíle, kdy se v sále rozsvítilo. Starší pán pár řad za mnou se nezadržitelně rozvzlykal, nepřišlo mi na tom nic zvláštního, taky jsem z kina odcházel otřesený.

V Česku už nějakou dobu probíhá debata o smyslu umění, je trochu únavná. Část kritiky věří, že v uměleckém díle je potřeba hledat především politické poselství, pokud možno jednoznačně formulované, pokud možno "správné", že hodnota umění tkví především v tom, zda dostatečně srozumitelně a přesně ilustruje nějaké teze, pobízí publikum, aby je přijalo nebo se v nich ještě spíš utvrdilo. Očekávat od umění něco jiného se pak zdá jako vyprázdněné estétství a formalismus. Nevím, jak by Tarkovského Oběť z tohohle hlediska v dnešním diskurzu obstála. Sice se v tom filmu objevuje velké téma doby jeho vzniku - jaderná válka, ani tak se ale nedá říct, že by Oběť měla nějaké výrazné společenské poselství, že by divákovi pomohla zorientovat se v tehdejším světě, zaujmout k něčemu to správné stanovisko, zanalyzovala pro něj svět a síly v něm působící a všemožné systémové problémy, pomohla mu postavit se na správnou stranu a bojovat ze správných důvodů za správné věci.

Z kina Letka jsem tehdy neodcházel ani trochu poučený - aspoň ne v tomhle smyslu. Díky tomu filmu mi svět nepřipadal srozumitelnější, necítil jsem pobídnutý k nějaké systémové akci, neznamená to, že bych se tím filmem cítil být pobídnutý nezajímat se. Naopak. Ale ten známý svět, to náměstí, kde zanedlouho měl zase čpět slzný plyn, jsem viděl nějak jinak a s jinou intenzitou. Za kulisou probouzejících se dějin jsem vnímal ještě nějakou jinou, těžce pojmenovatelnou sílu. Snad jsem i trochu jinak vnímal i sebe jako jednoho z mnoha, kdo se natahují po odpovědi na otázku co to vlastně znamená být na tomhle světě člověkem. Jednou za čas, za několik let si tenhle film pouštím. Pořád se na něj dívá těžko, člověk uvyklý rytmu života se vzpírá jeho tempu, musí se dotlačit k podlehnutí, aby vydržel až k těm posledním slovům. S nadějí a důvěrou.

×

Podobné články