Nejkrásnější bad boy. Alain Delon a jeho nezhojené zranění od rodičů

Alain Delon byl krásný muž. Krása byla to první, čeho si na něm člověk všiml, někdy i to jediné. Může se z toho stát přítěž, způsob, jak někoho redukovat na tvář a figuru, vnímat ho jako ne vlastní zásluhou obdarovaného člověka, možná i manekýna, to jediné důležité je na něm vidět a jinak toho v něm moc být nemusí. Ve svých největších rolích Delon svou krásu používal jako šifru, až zneklidňující masku, neproniknutelnou a nečitelnou, krásné projekční plátno, na nějž si divák může promítat hnutí mysli a vášně, jež za tou nehnutou tváří tuší. Mohla být o to silnější, oč byla tvář nehnutější.

Jako mezinárodní filmová hvězda Delon přitahoval zástupy. Persona, již v mnohých filmech vyjadřoval, ale nebyl člověk, který si užívá společnost, vnímá všechen ten obdiv. Spíš jako by byl za průhlednou stěnou, nepouštěl k sobě nikoho, stravovaný nějakou posedlostí nebo naopak zažívající vyprázdněnou rovnováhu ve stavu jakéhosi ledového zenu. Lhostejný vůči pohledům druhých, zároveň ale jaksi v pohotovosti, připravený probrat se a udělat něco nebezpečného. Může snášet vaši přízeň, to ale neznamená, že vás jednou nezabije.

Jinými slovy – Alain Delon byl na svém vrcholu velice, velice cool. Tak cool, jak je to jenom možné. A měl štěstí, že potkal také tvůrce, kteří tu jeho personu dokázali maximálně využít.

Možná byl obdarován krásou, jinak mu ale osud zpočátku moc nepřál. V útlém věku byl rodiči odložen do pěstounské péče, byl vyhozen z několika vzdělávacích ústavů, bouřil se a utíkal, přihlásil se do armády a byl nasazen v Indočíně, propustili ho ale kvůli krádeži džípu, pohyboval se pak v pařížském polosvětě.

Celý text Ondřeje Štindla si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.